Jsou osobnosti, které vás nadchnou, chvíli ozáří váš života a pak se ztratí pod nánosem dalších zkušeností. S jinými stačí se setkat byť i jen krátce, a přesto víte, že vás doprovázejí stále a jejich vliv na vás je trvalý. Proto se k nim vracíte: v myšlenkách, vzpomínkách, v těžkých i radostných chvílích života. K těm druhým patří pro řadu lidí legenda české jógy PhDr. Milada Bartoňová, která se letos na Tři krále dožila v plném zdraví devadesáti let. Učitelka jógy, básnířka, filozofka, redaktorka, žena, z níž vyzařuje krása. Je spoluautorkou vzácné knihy Jóga od staré Indie k dnešku (1972), znémé „žluté jógy“, sbírky básní Sebekřísení (1988), úvah a básní Světlo bdících (1998), knihy vzpomínek Jen jdu…
Jsme spolutvůrci všeho
Miládko, co bylo hlavním impulsem k tomu, že ses začala zajímat o duchovní nauky?
Moji rodiče byli hluboce věřící křesťané. Nestačilo jim jen jednou za týden zajít do kostela, hledali zdroje svých životů. Tak jsem doma zažila společenství lidí, kteří si říkali Přátelé hlasu svědomí, scházeli se i u nás, četli bibli, modlili se, zpívali, otevřeli se tvořivosti, skládali verše, písně, malovali. Jejich prostá vznešenost na mě hluboce působila a já jako dítě uvěřila tajemné síle v sobě. Od dětství jsem měla jistotu, že jediné, co nemohu, je zradit sama sebe. A i když jsem se častokrát ptala, co má za smysl, že musím prožívat to či ono, nakonec mě můj vnitřní hlas vedl a nikdy mě nezklamal.
Přesto tvá cesta nebyla přímá., mnohé jsi musela překonat.
Kraj pod beskydským Javorníkem, kde jsem se v Hodslavicích narodila a kde jsme měli malé hospodářství, byl chudý. Ve čtrnácti jsem nastoupila do Baťových závodů ve Zlíně, i když bych raději studovala, a to byla tvrdá zkouška, práce u pásu, ve výparech, v děsivém tempu. Naštěstí jsme i tam našla dobré lidi, scházeli jsme se na evangelické faře. Potom jsem vystudovala učitelství, nastoupila jsem u nás do venkovské školy a učila třetí třídu. To byl radostný rok. Po válce jsem vystudovala pražskou filozofickou fakultu.
Po doktorátu z filozofie jsi pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství jako odborná redaktorka a vydávala spisy J. A. Komenského, studovala jsi taky sanskrt a hindštinu, založila jsi orientální edici. K praxi jógy tě ale přivedl Rostislav Hošek, muž tvého života?
Ano. Rostislav měl zvláštní dar: kdekoli se objevil, vyvolal atmosféru radosti. Stačilo si sednout do kupé vlaku, kde bylo ticho a nevlídno. Rostislav něco prohodil a najednou bylo plno otázek, povídání. Rozjasňoval atmosféru svým slovem, sbratřoval, všichni se s ním cítili dobře, uvolněně. Vyjadřoval se úsměvem, slovem vlídnosti, otevřeností. Byl naprosto bezprostřední a nezištný, celou svou bytostí vyzařoval posvátný klid. Rád lidem poradil. Dokonce když nachytal v domě v Klánovicích zloděje, skončilo to tím, že mu vysvětloval, jaké neblahé následky bude mít jeho jednání v následujících inkarnacích, a ten člověk se omluvil – a jel s námi pak vlakem do Prahy…
Kdy jste začali s jógou?
Svět Indie, především indické literatury a filozofie mi byl blízký odmalička. S Rostislavem jsme v padesátých letech našli v jednom polském časopise ukázky s popisem jógových pozic, cvičili jsme a pozorovali účinky. Vždy jsme hledali něco hlubšího. I když naše cesty byly odlišné, každý jsme hledali jinak, obohacovali jsme se navzájem. Co je skutečná jóga, jsem přímo od pramene poznala až v Indii v letech 1967-8 jsem pobývala jedenáct měsíců u svámího Satjánandy v jeho ášramu v Mungeru.
Po návratu z Indie ses dala cele do šíření jógy v tehdejším Československu. Jak se ti podařilo, že v dobách normalizace čile vzkvétaly oddíly jógy po celé republice?
To není moje zásluha. Jóga tady byla pod Boží ochranou. My ji jen v Ústavu pro tělesnou kulturu zařadili do systému zdravotní tělovýchovy, a tak se mohla jako „zdravotní cvičení“ rozvíjet a přinášet především světlo poznání.
Za desítky let ses setkala na kursech jógy se stovkami lidí, kteří hledali hlubší dimenzi života. Mnoha a mnoha jsi pomohla nejen poznáním jógy, pomáháš radou, soucitem, porozuměním…
Lidé za mnou přicházejí stále, svěřují se mi s tím, co nechápou a nemohou unést. Cítím, že se umím ve vteřině vžít do jejich osudu, a často vidím, jak jsou si podobné. Každý z nás musí sám projít tím, co mu bylo určeno, musí se naučit z životních zkušeností to, pro sem přišel. Nejsme osudem oslovováni náhodou, naše osudy nám jsou šité na míru. Říkám těm, co naříkají: vše, co nás potká, je přesně to, co nás má dovést k uvědomění si skutečné pravdy života.
Cesta pravdy
Mnozí žijí v souladu se svým svědomím, řádně plní své povinnosti, třeba i cvičí nebo se denně modlí, a přesto někdy cítí nespokojenost se svým životem. Proč?
Jedině hlubokým procítěním podstaty svého života, každého okamžiku, každého vztahu, procítěním oné prapodstaty v nás lze dojít k míru. Nejde o to, jen vše promýšlet, myšlenky, i kdyby byly sebevznešenější, nakonec musí ustat, když se nitro naplní pravdou. Něco jiného je myslet a přemýšlet o něčem, a něco jiného je se otevřít, procítit, s díkuvzdáním přijmout – a být. Skutečně máme jen to, co jsme hluboce prožili, procítili.
Přesto je náš rozum důležitý stejně jako vůle, nemyslíš?
K prapodstatě musíme chtít proniknout. Ne do svých pocitů. Jít až tam, kde se zrodila duše má, tvá, nás všech. Tam je náš pravý domov, na který jsme zapomněli. Nikdo nebude ponechán napospas odstředivým silám, které jsou sice nutné, ale nejsou správné. Ti, kdo se však dotknou jednou pravdy, ti už MUSÍ sledovat jen nejvyšší cíl.
Co všechno může člověku pomoci na jeho cestě k pravému „domovu“?
Nerozptylovat se. Co přichází zvenčí, jsou jen inspirace. Důležité je otevřít své vlastní nitro. Co projde tebou, to je jedinečné. Tím, co jsme si nasbírali, osvojili, právě tím se v našem nitru, přímo v našem srdci, rodí to, co má nejvyšší cenu, a proto je to cenné i pro ostatní. V každém se pravda zjevuje trochu jinak. Nikdo jiný nemůže za tebe tuto pravdu zjevit. Bez osobní zkušenosti jsme jen papoušci. V té rozmanitosti uchopování pravdy je zvláštní krása.
Jak můžeme otevřít své nitro? Pro mnohé z nás je to mlhavá představa.
Na cestu otevření není návod. Základem musí být vědomí, že chci jít za tím Nejvyšším. Bez jakéhokoli stínu sobeckosti, s naprostou čistotou, důvěrou. Pak se musím učit zklidnit mysl. V hluku a shonu nemohu nikdy postoupit do vyšší úrovně. Ne nadarmo začíná Patandžalího Jógasútra: „Zastav kolotoč své mysli…“ Ve vnitřním tichu mohu pak zaslechnout hlas svědomí, hlas svého vedení, které v nás rozněcuje vědomí, že jsme součástí něčeho vyššího. Třetí krok je nejtěžší: nechat se vést nitrem. Ono nám určuje naši cestu, ale neříká nám udělej to nebo ono. Je vlastně naší inspirací, protože jsme svobodné bytosti, nikoli loutky. A tak až poznáme, že jdeme se souhlasem svého nitra, pak cítíme, že jsme součástí božství, prapodstaty, Boha.
Co může dělat člověk, který nemá tento dar a má pocit, že je na své problémy úplně sám?
Kdysi jsem se setkala s názorem, že je nutno stále se držet kruhů, které jsou nám shůry spuštěny. A pokud nemáme dost síly se držet sami, je nutné se připevnit. Třeba řemínky, tj. vzít si na pomoc jógu nebo nějaké jiné duchovní cvičení. Protože pod námi je otevřená propast. Když jsem prožívala těžká údobí, stále jsem držela těch „kruhů“. Jen odtamtud přichází účinná pomoc, ať se potom zjeví v podobě člověka, písně či nějaké moudrosti. Udělat pro zdar věci, co je v mých silách a co nemohu ovlivnit, odevzdat nejvyšší všemocné síle a už se tím dál nezabývat. Když člověk na problému ulpí a stále se jím zabývá, tak to všechno neodevzdal a řešení se oddálí nebo zhatí.
Žijeme v křesťanské kultuře, i ty jako jóginka často cituješ z bible. Rozjímala jsi, prociťovala bytost Kristovu, nebo ti splývá s Otcem, s Prapodstatou?
Nesplývá. A nakonec splývá. Kristus sám říká: „Já jdu k Otci a chci, aby kde já jsem, i vy jste byli.“ Bez Krista by i pojem Otce byl mlhavější. On je světlo. Světlo světa. A nejen to. On je světlem života. A lze to procítit. Vlastní zkušenost je to nejcennější, co můžeme mít, protože to není nikde jinde než v tom JÁ JSEM, které se námi projevuje. Tam se tažme, kdo je ten, který se námi projevuje? Procítěním jsem mu nejblíže, jsme vlastně v Něm. Je to přesně takové, jak se mluví o pozvednutí na nebesa. V tom okamžiku chápeš vznešený a hluboký smysl, proč právě já a proč právě na této matce Zemi jsem se zrodila a co mám dělat. Jaký je smysl mého života. Odkud a kam kráčíme. A tu vidíme podobnou zákonitost vnějšího i vnitřního bytí.
Jaké místo pak má v našem životě Boží milost?
Jak už jsem mnohokrát řekla: milost je nad osudem, karmou i nad zákonitostí vesmíru. Přesahuje zákonitost činů a následků. Milost je posvěcení života, jedině milost má moc rozpouštět karmu. Milost je ona láska čistá a vznešená, síla, která v sobě unáší všechny světy, všechny životy. Nejsme-li připraveni pojmout tento obrovský Boží dar, stále jen rozvazujeme a svazujeme… Je to kruh, který roztáčíme a nemůžeme vystoupit, pokud se neotevřeme milosti. V odevzdání se je už i spojení. To je jednota. Nebo jinak řečeno: jde o návrat ztraceného syna, všechno prošel, o všechno přišel, a nakonec se vrátil k Otci. A bez těch zkušeností, které nabyl, by to nikdy nemohlo být to vědomé pokorné odevzdání. Naprosté, absolutní. V tomto světě se nedá nic získat, nejvzácnější poklady jsou TAM. A kde je to TAM? V nebesích nad námi a v nás, v hlubině člověka, v božské prapodstatě, kterou v sobě neseme.
Miládko, děkujeme ti za světlo, kterým nám svítíš v temnotách, a přeji ti hodně zdraví a Boží milosti.
Jitka Stehlíková
Rozhovor s PhDr. Miladou Bartoňovou k jejímu životnímu jubileu, Meduňka č. 2, 2007