Na světě je prý málo lásky. Bývaly časy, kdy se mi zdálo, že už je jí skoro na vymření. Ale že je to jen optický klam, který nám vnucuje doba se svou televizí, rozhlasem a tiskovinami, mě přesvědčila jedna – pro někoho snad banální – příhoda. V každodenním tlaku ošklivosti, násilí a hrozeb si zapomínáme všímat sebe navzájem, a také sebe sama a toho, koho vlastně a jak milujeme. A aby v tom nebyl čert, který nám připomene, co v nás skutečně je a co není. Je známou věcí, že když se něco zlého přihodí, je to zčista jasna rána jako hrom. Zkoprnělá dušička v úzkosti zaříkává zlé síly s takovou mocí, až se v člověku skutečně stane cosi čarovného: odhalí se oceán lásky, skrytý kdesi pod nánosy póz, rutiny a prázdných slov. Ve chvíli, kdy si to uvědomíme, bychom ji rozdávali kdekomu na počkání, jen aby se zlá událost rozplynula tak lehce, jako to umí každé probuzení se špatným snem.
Oběma našim kočkám jsme zatoužili dopřát skutečný svět, neboť jaký je to kočičí život sdílet se dvěma osobami a dalšími dvěma osůbkami dvoupokojový pražský byt vysoko v podkroví činžáku a sluníčko si dopřávat leda na balkóně. Ihned co naše rodina získala chatu v horách, už s námi kočky ujížděly vstříc novému životnímu stylu. Nejprve si prolezly, očichaly a prošmejdily staré stavení. A protože už je to tak i u koček domácích, že ženské jsou zvědavější (a statečnější), odvážila se jednoho rána mourovatá Líza vyskočit z okna do tráva a opojená vůněmi třezalky a máty svedla k tomu dobrodružství i kocourka Cida, černočerného nalezence s jedním bílým chlupem pod krkem. Neposečenými loukami se po týdnu proháněli oba. A to dá recht, že myši v okolí ztratily mnohé své příbuzné, zatímco nám se jich vršily šedivé mrtvolky na zápraží. Kočky si vynašly úzký otvor do sklepa chaty, a tak mohly užívat svobody zároveň s výhodami civilizace, aniž by se nechaly omezovat či kontrolovat lidmi. A co čert nechtěl (už ho tu máme), přešel další týden a my zpozorovali, že Cid opustil chatu nadobro. U rodinné večeře jsme počali rozvíjet teorie o návratu zhýčkaných mazlíčků do lůna přírody, pud je pud, šelma je šelma …. a podobné moudrosti. Leč bylo nám den ode dne smutněji. Namísto výletů na nejvyšší vrcholky hor, bloumali jsme stráněmi nad vesničkou, prolézali seníky a volali zběha zpátky do lidské náruče. Rodina se posléze rozštěpila do dvou táborů, pesimisté si buď barvitě líčili kočičí nebe a černou dušičku nebohého miláčka vznášejícího se na okvětním plátku leknínu, nebo proklínali myslivce, pytláky a vůbec střelce všeho druhu, a taky psy, vlky a další možné strůjce kočičích pohrom. Optimisté nepřestávali pročesávat okolí hodni agentů FBI.
A pak se to přihodilo. Z ničeho nic se u břízek za domem zjevila kočka barvy dobře naleštěných holínek. Dala se do příšerného mňoukání. „Pupíčku…“, vykřikly obě dcery jméno, jímž jsme Cida častovali v dobách, kdy byl kotě. A jak se za ním hnaly, on se dal na ústup. Stíhali jsme jej okamžitě všichni čtyři a předbíhali se v nasládlosti hlasu, ve slibech, co všechno mu dovolíme a jaké laskominy jej čekají. Bylo to marné. Přeběhl lávku a nadobro se ztratil v porostech pelyňku a kopřiv polorozbořeného starého sudetského stavení. Volání nebralo konce a malá Terezka začala natahovat moldánky. Až v jedné tiché chvilce jsme skoro neznatelně a v jakési dálce a hloubce zaslechli slabé zakvílení, zakňourání, zaplakání, zavolání. Muž duchapřítomně sykl: „Kde je tady studna?…“ a našel po tom divném zvuku jasmínový keř a u něj, co hledal. Pohlédli jsme přes kamennou obrubeň dolů a dech se nám zatajil. Na vyschlém dně dobrých pět či šest metrů hloubky stál na zadních náš ztracenec a natahoval se k nám, ke světlu.
Úzkost polevila, až když jsme jej nesli zpátky do chaty, vyhublého, vysíleného, na pokraji života. Všichni jsme cítili, jak bylo po pádu tomu náfukovi, který si chodíval pro pohlazení, jenom kdy se mu zachtělo, a který mlsně vybíral z misky nejlibovější masíčko. Poznal, co je hlad, který neustává, žíznivě chytal vodu při dešti, marně skákal a skákal kamsi do hvězd, do mraků, k modré obloze, svět byl příliš vysoko. A nikdo nepřišel na zoufalé mňoukání, dlouho, dlouho, dlouho. A kdo o něm věděl, byla ta záhadná kočka, která se zachovala tak divně, tak lidsky…
A tu jsme si uvědomovali, kolik lásky je ve světě. A že je i v nás. Přebývá tam a my si to neuvědomujeme. Nikdy nás nenapadlo, jak nesmírně milujeme „pouhou“ kočku. A nestyděli jsme ten večer mluvit o lásce. O tom, že se máme všichni rádi. Že máme rádi naše kočky. A také jiné kočky. A psy. A koně. A ptáky. A vlky. A želvy. A velryby a tuleně a barevné rybičky a pavouky, mravence a žáby rosničky a ptakopysky a klokany a papoušky a žirafy. A králíky a krávy. A husy, ty divoké i ty bílé s oranžovým zobákem na rybníčku. A také přísnou paní učitelku. A nemožného šéfa. A nabručenou sousedku. A lakomého strýčka. A hory. A Moravu. A Prahu. A vůbec celou planetu. A že taky máme rádi povidlové buchty, které nám ten den přivezla hanácká babička. A jak jsme se jimi cpali a donekonečna se při tom hodování podivovali nad tím, jak uměla neznámá kočka najít majitele druhé kočky v neštěstí, tu babička znalecky mávla rukou: „Kdeby kočka. To byl svatý František.“ Protáhli jsme obličeje a babička pokračovala. „To on tak dělává. Milovala Boha stejně jako lidi, zvířata, slunce a měsíc. Říkám vám, žádnou černou kočku tu víckrát neuvidíte. Leda tohoto rarocha…“, a přivinula si šťastného kocourka na prsa a špitla mu do ucha: „Ty vylámané drápiska ti, čertisko, zase dorostó. A panděro taky…“
S tajuplným zachráncem měla babička pravdu, v osadě jsme jinou černou kočku od té doby nezahlédli. O Františkovi z Assisi si ovšem netroufám tvrdit nic.
Jitka Světlíková
Veronica, časopis ochránců přírody č. 1, 1998