Ještě než začnu popisovat svůj druhý porod, ráda bych se zmínila o tom prvním z roku 2003.
Přípravu na něj jsem nepodcenila – přečetla jsem cca dvacet knih (tatínek taky), absolvovala jsem předporodní kurz u Ivany Königsmarkové, tatínek mi střádal filmy a vyprávění o porodech… – ale když začalo porodní dění, najednou jsem se cítila nepřipravená. Byli jsme (i s nastávajícím tatínkem) nachystaní na cestu do Vrchlabí i s jídlem (nejíme maso), s výběrem hudby pro porod (miminko jsem chtěla vytančit), vonnými oleji a homeopatiky.
Po cestě zatřískanou Prahou a se stahy cca po 1 – 2 minutách jsem změnila úmysl jet do Vrchlabí (dodnes toho docela lituji, protože bychom to určitě stačili) a zakotvili jsme v Podolí. Byli milí, ale stejně mě otravovalo sepisovat anamnézu s probíhajícími stahy (vše už bylo v papírech, které jsem odevzdala). Po tomto úkonu jsem konečně mohla vstoupit na sál a do toužené sprchy. Moc jsem nevěděla, co se sebou. Instinkty mi nějak nefungovaly – dýchala jsem špatně, neuvolňovala jsem se, jen jsem se bránila vnucovanému oxytocinu. Pak se prý porod začal zpomalovat a s oxytocinem jsem nakonec souhlasila. Stahy potom nabraly obrátky. Lukášek se špatně natočil, následoval nástřih, protože se nemohl dostat ven. Narodil se obličejem k břichu. Porodní zranění: prasklý čípek, natržená pochva (téměř celá) a malé stydké pysky. A dodnes bolestivý nástřih a z toho rovněž plynoucí velká ztráta krve, potom těžká anemie. Na tomto místě za sebe prohlašuji, že NÁSTŘIH HRÁZE JE MRZAČENÍ. Ale v mém případě už nebylo vyhnutí. Dotepat pupečník se v Podolí prý nesmělo (cituji: primář to zakázal), a když jsem chtěla miminko položit na břicho, sestry otočené ke mně zády a držíce mého synka v náručí poodstoupili. Když jsem znovu řekla: „Tak už mi ho dejte,“ se slovy „Ano, maminko,“ odešly i s miminkem z místnosti. Tatínka jsem proto vyslala za nimi. Děťátko přinesli zabalené a dostala jsem ho do náruče. Ale protože mě v tu chvíli šili a bolelo to, tak jsem mimi raději dala tatínkovi. Následně byl syn odnesen na dvě hodiny, prý na prohřátí. Nic mu nebylo, ale dle místních nařízení a zvyklostí se mnou nemohl zůstat. Po porodu mi tanuly na mysl úryvky z příběhů žen, jež rodily přirozeně. Marně jsem v sobě hledala ten hluboký duchovní zážitek a radost z právě narozeného zdravého krásného chlapce a nekonečný příliv lásky k miminku.
Samozřejmě, že jsem ho milovala, ale ten sladký pocit mateřství se k mému zklamání nedostavoval. Byla jsem z tohoto zážitku tak otřesená, smutná a zděšená, že jsem neustále hledala, kde se stala chyba a proč to nebylo tak krásné, jak jsem četla a jak jsem ve filmech o přirozeném porodu viděla. Měla jsem pocit, že jsem si to vyřešila, když jsem po roce a půl mluvila s Ivanou Königsmarkovou o stále bolestivém nástřihu, ale nebylo to tak. Chyba, která se stala, mi došla až po dvou letech, kdy jsem byla v polovině druhého těhotenství: můj první porod se začal zpomalovat proto, že Lukášek se špatně natočil a potřeboval čas, aby to napravil. V tom okamžiku jsem dostala neustále vnucovaný oxytocin…
A teď jak to bylo s tím druhým miminkem: Tentokrát jsem se připravila jinak. Domluvila jsem si lékaře na Bulovce (aby to nedopadlo jako minule) a dulu (abych tam nebyla sama, protože tatínek to napodruhé nechtěl zažívat znovu a hlavně jsem chtěla u sebe někoho, komu bude přesně jasné, jak chci rodit, a proto aby trochu dohlédl na lékaře, aby mě ve své horlivosti nenutili k zákroku předčasně) a chodila jsem cvičit jógu pro těhotné. Četla jsem opět jako divá porodní knihy, ale tentokrát měla pro mě největší přínos kniha od Ingeborg Stadelman Zdravé těhotenství, přirozený porod. Tam je pro nastávající maminku opravdu snad všechno. Ráno 21.2.2006 jsem šla do poradny (poslední). Lékař řekl, že jsem už trochu otevřená (asi na 2 až 3 cm) a prý jestli chci rodit dnes. Ne, ne, ještě musím vyplnit daňové přiznání, bránila jsem se. Přijela jsem domů, Lukáškovi jsem pustila pohádky a jala se papírovat.
Když se tatínek vrátil v pět z nákupu, začalo mě trošičku, ale vážně jen nepatrně bolet břicho. Břicho mi tvrdlo a bolelo v tomhle těhotenství často a hodně, takže mě vůbec nenapadlo, že toto má být ten očekávaný začátek porodu. Taťka ještě vtipkoval svým ironickým tónem tak, jak to umí jen on – už rodíš? Rozhodně ne, protože takové nic a ještě jednou nic, co se mi děje, přece nevede k porodu. Ale ouha. Už za pár minut jsme volali doktora, že mám stahy po čtyřech minutách. Najednou situace nabrala rychlé obrátky.Zavolali jsme dědečka, aby nás odvezl (můj muž není řidič. Za dalších několik málo minut,se dění změnilo tak, že porod se rozběhl naplno a manžel se mě začal ptát, jestli nemá raději zavolat sanitku.Mně ale okolí bylo jedno a nechtěla jsem nic řešit.S dulou jsme se domluvili, že se sejdeme na Bulovce, že nás tam najde.
Bolesti sílily. Můj muž nachystal připravenou tašku s věcmi do porodnice, průběžně jsem se oblíkala a mezi tím vším ke mně Karel běhal, abych se mu mohla při stahu pověsit na krk a nějak to přežít. V duchu jsem si říkala, že ty bolesti jsou nějaké strašlivě silné a prudké. Karla jsem řádně seštípala a řvala mu do ucha jak tygr. Každá vlna bolesti mě srazila na kolena, ale zvedla jsem se, abych mohla viset na svém silném milovaném muži, který mi k mému údivu (ač nechtěl být za žádnou cenu u porodu) nabízel znova a znova svou náruč. V duchu jsem si říkala: vždyť tohle je jen začátek, čeká mě ještě několik hodin takových bolestí, tak se vzmuž a nedělej scény. Ve vrcholcích bolesti jsem se začala nejdřív choulit (asi tak jak to děláte, když se vám chce strašně čurat). Ale vzápětí jsem s tím přestala, protože takhle zavírám miminku cestu a nohy jsem rozevřela. V tu chvíli mi vytanul v mysli obrázek rozvíjejícího se velkého rudého poupěte a snažila jsem se dýchat zhluboka do břicha, jak radila Jitka na cvičení gravidjógy. Taky jsem zaznamenala rozdíl v bolestech ve srovnání s prvním porodem. Bylo to naprosto jiné:při prvním porodu jsem měla skutečné děložní stahy, až se mi břicho třepalo, ale teď jsem cítila jen neuvěřitelně velkou bolest, která sídlila v křížokyčelní kosti a šířila se paprskovitě přes záda na břicho.
Najednou jsem si uvědomila, že jsem se trochu zpotila a že mi zrůžověly tváře. Tohle popisuje Ingeborg Stadelman ve své knize jako přechodnou fázi (tzn. mezi první a druhou dobou porodní), ale hned jsem tu myšlenku zaplašila, protože přeci po těch pár minutách nemůžu být už v přechodné fázi (to bylo asi po 17 minutách). Jenže jsem byla. A bylo to také znát z toho, že když se mě muž ptal na něco okolo sanitky, bylo mi to fakt úplně a zcela jedno.
Podotýkám, že jsem se stále snažila obléknout a průběžně jsme oblékali taky Lukyho. 🙂 Měla jsem obavy, aby se nebál a nerozbrečel, co že se to s maminkou děje: máma řve jak slonice a mlátí rukou do země. Synáček ke mně ale přišel a s naprostým klidem mě začal hladit po vlasech a utěšovat konejšivým hláskem „mami, nebeč, to bude dobý“.
Když už se mi konečně podařilo obléknout i druhou nohavici a cítila jsem se připravená k odchodu, kontrakce se zrychlily. S každou bolestí, která šla jedna za druhou, snad po vteřinách, jsem křičela na muže: „Praskla mi voda!!!! To dítě už jede!!! Už ho cítím!!!“ V té chvíli zvonek u dveří a ve dveřích stál děda. Rychle jsem si sáhla pod spoďury a nahmatala jsem temínko. Jen jsem si pomyslela, co teď? „Už cítím hlavičku!!!“, křičela jsem na tatínka, aby o nic nepřišel a měl to v přímém přenosu, protože právě v tuhle chvíli už u mě nebyl.
Tak. A honem: Při oblékání jsem byla strašně neohrabaná a neuvěřitelně pomalá (v průběhu asi cca 15 minut). Šlo do tuhého a tak jsem v sobě objevila mrštnost hodné laně a najednou jsem byla pohyblivá, jako bych to obrovské břicho neměla a nohu jsem elegantně vyvlékla z jedné nohavice a ještě z nohavice spoďurek …. Klekla jsem si na zem, levou rukou jsem se opřela o zem a pravou držela temínko. „Hlavička je venku“, hlásím muži. Podpírala jsem ji tou jednou rukou, aby nespadla na zem. A pak už jsem asi neřvala, tělíčko vyklouzlo. V tomto krátkém okamžiku Karel zrovna předával Lukyho dědovi, takže byl ke mně zády a ani neviděl, jak miminko vyklouzlo a co přesně jsem to tam prováděla s pupečníkem. Mělo ho nějak omotaný kolem ramen a trochu kolem krku, ale vzhledem k tomu, že jsem jednala fakt bez mozku-automaticky – to byly asi ty instinkty – a Karel to neviděl, tak nevím detailně, jak to bylo. Jen pak vím, že jsem dřepěla oblečená-neoblečená v plodové vodě na dlažbě v předsíni a usmívala jsem se na právě narozenou namodralou holčičku ležící v mé náruči, která se ohlásila krátkým tenkým ííí, to bylo celé. Vůbec nebrečela…
Celý tenhle porodní příběh píšu rozhodně delší dobu než vlastně celkem trval. 🙂 Pár minut po páté jsme se domlouvali s doktorem na příjezdu do porodnice a v 17.22 byla Michaela Johanka na světě. Ten závěr, kdy jsem na otce křičela informace o tom, co se děje, trval tak minutu a to možná přeháním. A co bylo dál? Muž zavolal opět doktorovi, ale jak byl celý rozrušený ze spádu událostí a nevěděl, co má vlastně říkat, vrazil mi telefon k uchu se slovy: „Na, vyřiď si to.“ :-)))) Jak sekretářce :-))) Jenže jsem se zmohla jen na nějaký vzdech do telefonu a řekla jsem, že Míša je na světě a co máme dělat. Tatínek viděl, že nejsem s to chopit se své sekretářské funkce a dořešil to. Byl pořád dost rozrušený, tak doktorovi do telefonu opakoval: ale oni jsou pořád „přivázaný“. Lékař na druhém konci radil: nic nestříhejte, placentu nechte kde je a až přijede sanitka, zabalte je, naložte je a ať sem hned jedou. Muž se tímto již zklidnil a vrátil do normálu. Přinesl mi nějaké deky a polštáře, aby nám nebyla zima a mohli v pohodlí počkat na příjezd záchranky.
Za chvíli dorazilo oranžové komando, připadala jsem si, jako by to byla zásahovka z akčního filmu. Přijelo totiž rovnou asi šest lidí a všichni stáli nade mnou a plánovali další postup. Hlavní záchranář byl smutný, že už nemůže být aktivní u porodu a stále měl tendenci něco zachraňovat. I chopil se toho, že přestřihne pupečník. Karel tiše namítal, že ne, že…ale akce už byl naplánována a my byli vlastně celkem přebyteční. Protože pupečník už dotepal, tak jsem ani já neprotestovala a nechala se „zachránit“. Následně popadl zbytek pupečníku, a že tu placentu ze mě vyrve. Jen jsem opět slyšela manžela, jak nyní už důrazněji říká ne ne. Naštěstí součástí záchranného týmu byla i pediatrička, která mu také důrazně říkala „nechte jí bejt“. Naštěstí placenta držela a záchranáři se nechtělo čekat na její porod, tak nás zabalili, naložili a jeli jsme. Samozřejmě bez tatínka, protože do sanitky prý nemůže, neboť není zachraňovaný. Ještě jsem mu mezi dveřmi připomínala: zavolej dulu, ať už nejezdí.
Děložní stahy po porodu mě opravdu bolely a při každé zatáčce a hupu to bylo dost cítit. Záchranář se stále nechtěl vzdát svého poslání a mě chtěl uchránit od bolesti – i v sanitce chtěl placentu ze mě vyrvat. Naštěstí jela pediatrička s námi a opět zakročila „nechte jí bejt“. Jenže on byl muž činu a pořád chtěl nějakou tu „action“. Takže jsem byla nucena opravdu důrazně říct NE! i já,a pak dal konečně pokoj. Stejně už jsme byli v zatáčce před Bulovkou, tak moc nevím, co by zachránil.
V sanitce mi byla příšerná zima a to tak velká, že jsem se třepala. Hodili přes naší deku ještě jejich deku, ale zároveň mi rázně řekli, že za dítě, které mám zabalené na břiše si zodpovídám sama a musím si hlídat, jestli dýchá. I když se snažili, nepostrašili mě, držely jsme se s Míšou celou cestu za ruce, masírovala jsem jí chodidla, a když jsme přijeli, byla krásně růžová. Můj lékař nám přišel naproti, smál se zdálky, smála jsem se taky a neodpustila jsem si: „Dlouho jsme se neviděli, že?“ Na sále jsem si sama i s Míšou v náručí přelezla na stůl, porodili jsme placentu, získala jsem exkluzivní šití na svou 3cm povrchovou ranku na hrázi. Míšu jsem asi hodinu kojila. Sebrali mi ji jen na pár minut na zvážení a měření. Měla jsem ji neustále u sebe. Ještě jsem vnímala, jak lékař říká přítomnému personálu, že takhle vypadá přirozený porod a spokojená maminka po něm. Byla jsem při smyslech, usmívala jsem se, bolelo to jen trochu. Ve 21,30 h. jsem seděla v posteli v tureckém sedu!!!! a poslouchala rady o kojení. Prostě idyla. Z hororu poprvé do pohádky podruhé.
Jak se říká: tohle nevymyslíš :-).
Když jsem se tak v pokoji na Bulovce kochala tím krásným miminkem, vzpomněla jsem si na to, že jsem měla dvakrát sen o tom, že se Míša narodila doma a nikdo u toho nebyl, měla jsem ji v náruči a ještě v tom snu jsem řešila, co budu dělat a jak pojedu na tu Bulovku.
Když jsme si s tatínkem měli pak trošku čas povídat a celou situaci pragmaticky rozebrat, tak jsme si uvědomili ,jaké to bylo veliké štěstí, že vše se spustilo tak rychle, že jsem vlastně neodešla ani z našeho bytu. Kdyby se to trochu hůř načasovalo, tak jsem taky mohla rodit na špinavé chodbě v domě, nebo na ulici, případně přímo v té sanitce za kompletní „pomoci“ toho hodného akčního záchranáře.
2006, Jana