Pavlína, září 2015: Milá Jitko, nyní jsem podruhé těhotná …
a ráda bych opět navštěvovala kurz gravidjógy, který byl naprosto ojedinělý. Přestěhovali jsme se 170 km od Prahy, nejbližší města Polička, Litomyšl. V okolí jsem navštívila kurzy pro těhotné, ale ani jeden mne neoslovil.
1.neznáte nějakého dobrého cvičitele, který by cvičil v našem regionu? Je možné, že jsem pouze nenašla, ale někdo tu je. Jedná se o okres Svitavy.
2.úplně nejradši bych cvičila opět s Vámi, a proto mne napadlo, nebylo by možné kurz z Prahy přenášet přes webkameru, abych si v době kurzu mohla cvičit s Vámi doma?
A teď ten můj porodní příběh:
Díky cvičení s Jitkou jsem prožila krásný bezbolestný porod. Vše se rozběhlo ve čtyři hodiny ráno. Porod postupoval velice pozvolna. Aso do 14 hodin jsem vyřizovala poslední pracovní povinnosti. Od 8.30 jsem byla v telefonickém spojení s porodní asistentkou, která mne k porodu doprovázela. Před 15. hodinou se manžel vrátil z práce a přišla k nám do bytu porodní asistentka. Cvičila jsem si, dýchala do břicha a celkově se uvolňovala. Zapálili jsme svíčku, poslouchali mantry. Porodní asistentka mne pravidelně každou půlhodinu vyšetřovala a polohovala tak, abychom miminku pomohly při sestupování do porodních cest. Byly jsme domluvené, že do porodnice vyrazíme, až bude děložní hrdlo otevřené na 6 cm. Během půlhodinky se však hrdlo otevřelo ze 2 cm na 8, takže jsme před 17. hod. vyrazili do porodnice v Neratovicích. Před domem mi praskla voda a já pocítila příliv obrovské energie. Cesta byla dobrodružná, v autě jsem se snažila pouze prodýchávat. Na porodním sále jsem se ocitla v 18:10, na moje přání mi dali na zem žíněnku. Intuitivně jsem zaklekla a Sára byla na tři kontrakce venku. Porod byl bez zásahů, žádná vstupní vyšetření, která by mne zbytečně odváděla od soustředění se na sebe a miminko. Poté dvě hodiny bonding, krása. Přespali jsme do rána a odjeli spokojeně domů. Byly to ty nejkrásnější chvíle v našem dosavadním životě.
Gravidjóga mi pomohla se naladit na samu sebe a miminko, udržovat se v kondici – celé těhotenství jsem neměla žádný problém a navíc jsem se dozvěděla od Jitky spousty zajímavých informací (aromaterapie, látkové pleny, strava, homeopatika atd.). Kurz mohu vřele doporučit.
KÁŤA, srpen 2014: Včera ráno se nám narodila Rozárka.
Byla jsem co nejdýl doma, tam to bylo fajn, krásnej, uvolněnej porod ve vlnách, jak jsi vyprávěla, celej jsem ho uvolňovala hlasem. Málem jsem porodila v autě. Jen se nám pokazil konec v porodnici, doktorka byla netrpělivá a hysterická, nesplnila naše porodní přání. Příště rodím doma—
MARTINA, červen 2014: Chci tímto poděkovat Jitce za velkou duchovní podporu …
v průběhu mého těhotenství. které považuji za jedno z nejhezčích obdobi v mém životě. 7. května v 15:55 se nám narodila zdravá a krásná holčička Štěpánka, měřila 48 cm a vážila 2998 gramu. Během hodin gravidjógy jsem se naučila správně dýchat, postupně jsem se zklidnila a ztratila veškerý strach, který jsem ze začátku těhotenství z porodu měla. Gravidjóga mi pomohla částečně i zmírnit bolest ze ztráty mojí babičky, která nás opustila v mém 8. měsíci těhotenství. Na gravdijóze jsem se naučila myslet přítomností a těšit se ze spojení s dětátkem… Od 36. týdne jsem pravidelně pila maliníkový čaj, odvar ze lněných semínek, skoro každý den jsem cvičila pozdrav slunci a relaxovala, vydrželo mi to až do samotného porodu. Den před porodem jsme vyrazily s maminkou na 15 kilometrový výlet, abychom miminko trochu rozhejbaly, večer jsem si udělala dvě teplé levandulové koupele a čaj ze zázvoru a anýzu. Brzy ráno mě probudily bolesti v bříšku. Dopoledne jsem si ještě zašla na poštu a v jedenáct již volala příteli, stačili jsme mezi kontrakcemi ještě poobědvat— a vyrazili do porodnice u Apolináře. V nemocnici mi sestřička oznámila, že jsem v druhé půlce porodu, přítele za mnou pustili na sál za hodinu. Holčičku jsem porodila asi za 3,5 hodiny. Nechali mi ji na břiše a po zvážení jsme zůstali konečně sami tři. Byla to láska na první pohled, nikdy jsem nebyla tolik šťastná, miluju ji každým dnem čím dál víc. Štěpánka je moc klidné miminko, nádherně spinká a roste nám jak z vody, po měsíci má tři kila. Všem maminkám přeji krásný a bezproblémový porod, jinak to ani dopadnout nemůže. Mně se vyplnila má sankalpa o přirozeném a rychlém porodu..:)
OLGA, březen 2014: Chtěla jsem Vám poděkovat za skvělé vedení kurzů gravidjógy,
které mi opravdu hodně pomohly v přípravě na porod. Na první jarní den 21. 3. se nám v mělnické porodnici narodila Lída, vážila 3250 g a měřila 52 cm. Musím napsat, že jsem se díky Vám porodu vůbec nebála a proběhl naprosto hladce a bezproblémově. I když byl vyvolávaný (ve 41+1 tt), rozběhl se během několika málo hodin (kolem 5) a druhá doba porodní byla tak krátká, že snad ani nestojí za řeč. 🙂 Ve čtvrtek ve dvě odpoledne jsem už měla svojí holčičku na břiše, porodní asistentky nás s přítelem nechaly dvě hodiny na sále naprosto v klidu, až poté došlo na měření a vážení. Malá je pořádně hladová, a tak máme spolu stále co dělat.
Kateřina, duben 2013. Jsme už dva dny doma z porodnice, dříve než začnu,
ráda bych poznamenala, jak velkým přínosem byly pro mne Tvé lekce jógy, včetně dechů, povzbuzování k přirozenému porodu, zpívání manter a ómování, díky čemuž jsem se v těhotenství neuvěřitelně zklidnila a teď je také klidné naše dítko. Vyslechla jsem všechny Tvé rady, včetně poctivé přípravy afirmace (beze zbytku se mi vyplnila) a zpívání českých lidových písniček a ukolébavek. A v neposlední řadě jsem se nechala inspirovat výběrem porodnice (Apolinář jsem zaměnila za Hořovickou porodnici U Sluneční brány, což se ukázalo jako jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem mohla pro sebe a své děťátko učinit).
Můj porod začal v sobotu ráno, odtokem malého množství plodové vody, což je vždy ta horší varianta… Pokusili jsme se s manželem ještě se trošku prospat, dokončit poslední přípravy a vyrazili jsme na kratší procházku spojenou s obědem, kde mi odtekla další (větší) část plodové vody a to nám již bylo jasno, dorazili jsme do porodnice kolem 17hodiny. V Hořovické porodnici je možnost přespání manžela na čekatelském pokoji, což bylo naprosto úžasné. Manžel mi dodával klid a podporu. Všechny nabízené injekce (na spaní, na rozjezd kontrakcí) apod. jsme statečně odmítli, a doufali že na kontrakce nebudeme čekat víc jak 24hodin. Manžel se věnoval sledování televize a já masáži bradavek a prodýchávání. Kolem půlnoci (ze soboty na neděli) začaly konečně stahy, nejprve velmi velmi pozvolné. Zesílily zhruba kolem 6té hodiny ranní, kdy jsem využívala možnosti sprchy, ripstolí, míče a žínky, olejíčky, homeopatika a měla jsem obrovskou možnost uplatnit všechny naučené pozice, možnosti dýchání a afirmace (některé mi manžel četl z knihy Hypnoporod)…
Kolem 9té hodiny ranní dostaly kontrakce ještě větší intenzitu a přiznám se, že jsem na to (jakožto prvorodička) nebyla připravená, takže jsem si pořádně a zplna hrdla zakřičela (hodně mi to pomohlo, i když jsem následující den přišla o hlasivky). Kolem 9.30 hodiny jsem prosila porodní asistentku a manžela o epidurální anestézii či cokoliv, co by mne zbavilo bolestí, ale to už jsem byla otevřená a na všechny injekce bylo (zaplaťpánbůh) pozdě. Pomohli mi na porodní stoličku, kde jsem na několik zatlačení v průběhu tří kontrakcí přivedla v 9.59 na svět našeho nedělního Josífka. Myslím, že jsem se nikdy necítila šťastnější. Dítě nám otřeli, zkontrolovali, zvážili a hned přiložili na mou hruď, takže došlo k okamžitému sblížení a zamilování se….
Doteď mám při vzpomínce na tyto okamžiky slzy v očích. Jsem vděčná osudu a pánubohu za to, že jsem našla odvahu odolat všem nabídkám lékařů na bolest-tlumící léky a Josefa porodila zcela přirozeně a bez zásahů zvenčí. Díky poctivé masáži hráze (5 týdnů před porodem) jsem ani nebyla nastřižená, jen 3 malé stehy. Na všechnu bolest jsem okamžitě zapomněla a už teď se těším na naše druhé děťátko, které chci porodit opět v Hořovické porodnici.
Měj se moc krásně, Jitko, a ještě jednou děkuji za skvělou práci, kterou pro nastávající maminky děláš, děkuji za to, že jsi mi otevřela oči ve věci přirozeného porodu, a já tak mohla prožít tento nádherný a neopakovatelný zážitek, který nás bude provázet po celý život. Díky tomuto porodu se cítím silnější, sebevědomější a vím, že teď mne hned tak něco neskolí…. Všem svým těhotným kamarádkám budu Tvůj kurz vřele doporučovat.
Jiřina, březen 2013. …moc vás po kratší pauze zdravím se zprávou, že naše holčička Julinka
se rozhodla přijít na svět rychle a o celý měsíc dřív. Nad ránem mi odtekla voda, přišly kontrakce, ale kvůli poloze koncem pánevním jsme nakonec podstoupily sekci. Vše proběhlo a probíhá nad očekávání dobře, holčička se krásně rozkojila, váhový úbytek rychle dohání a já jsem se zotavila taky velmi rychle.
Píšu Vám tedy pro to, abych se omluvila, proč na józe už od 25/2 chybím… A taky s dotazem, kdy myslíte, že bych se ke cvičení mohla vrátit. Po SC bych neměla cvičit celé 3 měsíce, ale já věřím, že v józe existují asány, které se dají dělat již nyní.
A dále jsem Vás chtěla požádat o doporučení nějakého Vašeho kurzu. Cvičení s Vámi jsem si oblíbila a ráda bych se k Vám zase vrátila.
Lucie, leden 2013. Na naše první dítě jsme si museli docela počkat…
I když jsem věřila, že určitě nastane správná doba a děťátko k nám jednou bude chtít přijít a jako rodiče si nás vybere, přece jen jsme vzhledem k věku a po dvou letech snažení ze zoufalství hledali pomoc reprodukčního centra…Ale – tři měsíce před svatbou jsem nečekaně zjistila, že čekáme miminko přirozenou cestou. Mám ráda jógu a duchovní rozjímání, vygooglovala jsem gravidjógu s Jitkou a užívala si ji až do poslední lekce dva týdny před porodem. V den porodu mě přepadal neskutečný hlad a taky jsem všechno možné i nemožné spořádala. Byla jsem v klidu. Stahy jsem prodýchávala, uvolňovala pánev dle rad Jitky a bolesti byly najednou nevýznamné. Přepadla mě uklízecí horečka a po vysávání, když mi odešla hlenová zátka, jsem se začala radovat, že už brzy porodím. Manžel se vrátil velmi unavený a vůbec jsem ho informací o možném porodu nepotěšila. Snažila jsem se bolesti zaspat, což už před půlnocí vážně nešlo a se stahy co tři minuty jsme odjížděli do porodnice. Uznávám, že jsem riskovala, ale nějak jsem si věřila, a taky jsem chtěla, aby se manžel co nejdéle vyspal.
V porodnici U Apolináře byli na nás neskutečně hodní od vrátných až po uklízečku. Měla jsem štěstí, že se mi mohla plně věnovat úžasná porodní asistentka, s kterou jsme zkoušely různé polohy na konci první a ve druhé době porodní. Klasický polosed byl ideální, super byla rada vzít si s sebou bonbony s hroznovým cukrem a vodu, ve které jsem měla rozmíchanou homeopatickou směs. Pocit, když se narodil ve 4 hod. ráno malý Matýsek, je nepopsatelný. Když jsem uviděla ten malý uzlík, byla jsem v totální extázi. Hned jsem jej dostala na hrudník, s manželem jsme jej pak střídavě chovali.
Pohled Matýska z očí do očí po porodu se nedá zapomenout a porod je mým nejkrásnějším zážitkem. Je to nádherné, zdravé a hodné miminko. Jsem neskutečně vděčná a moc děkuji, že nám byl takový dar dopřán. Týden po porodu jsme společně už doma slavili Vánoce.
Jitko, moc díky za lekce gravidjógy, kde, kromě cvičení, cenných rad k porodu a těhotenství, jsme se vždy úžasně naladily na miminko. Mantry mu zpívám ještě dodnes:-)
Handulka, listopad 2012: První dítě, naši dcerušku, jsem rodila na Aljašce, kde jsem v té době bydlela.
Porod byl přirozený, a opravdu jsem si ho užila. Proto jsem se na druhé těhotenství moc těšila, ale nakonec jsem ho nesla hůř. Na začátku pátého měsíce mi doktorka řekla, že se začínám otvírat a že musím hodně polehávat a pokud se to bude zhoršovat, budu muset do nemocnice. To byla pro mě nečekaná rána, nesla jsem to dost špatně psychicky. Protože jsem před otěhotněním aktivně cvičila jógu, a pak musela úplně přestat, začaly mě dost bolet záda. Napsala jsem si porodní plán a tašku do porodnice jsem měla připravenou opravdu včas. Dvacet dní před termínem porodu mě ve 2 hodiny v noci probudil lehký únik plodové vody. Začínaly kontrakce, vyrazili jsme s mužem do domažlické porodnice. Už jsem se těšila do sprchy, která mi při prvním porodu dost pomohla. Bolesti už byly větší a já strávila ve vytoužené sprše půl hodinu. Mezitím přišla sestřička a udělala nám na sále příjemné šero a přinesla nám CD přehrávač. Pustili jsme si pálijské mantry, které mám moc ráda. Najednou jsem se na sále začala cítit jako doma, příjemně. Při kontrakcích jsem dýchala do břicha, pomalu, pohupovala pánví a zkoušela různé úlevové pozice a chození po sálku. Lékař nám přišel pověděl, že vše, co jsme si napsali do porodního plánu, můžou splnit, ale dodal, že po porodu dávají injekci, která pomáhá k rychlému oddělení placenty. Protože jsem nechtěla pokud možno žádnou medikaci, dohodli jsme se, že to zkusíme bez ní. Bolesti se stupňovaly a já jsem pomalu přešla od hlubokého břišního dýchání k bhastrice . Můj muž mě vždy při kontrakcích masíroval v kříži, kde jsem bolesti měla největší. Moc mi to pomáhalo, vůbec si nedokážu představit porod bez těchto masáží. Pak jsem měla ještě jednou měřeny ozvičky, ale už jsem nevydržela jen ležet na zádech a musela jsem na všechny čtyři. Měla jsem pěkný výhled ven a uviděla jsem mezi žaluziemi krásný, magický východ slunce. Zatajil se mi dech a cítila jsem, že se blíží náš velký okamžik. Sestra mi nabídla, ať jdu ještě do sprchy, že se tím vše pěkně urychlí. Za tu nabídku jsem byla šťastná. I zde jsem nemohla být jinak než na všech čtyřech. Muž mě stále při kontrakcích masíroval a po nějaké době jsem měla velkou potřebu tlačit. Na porodním lehátku jsem byla skoro v polosedu, podle mého přání v porodním plánu. A už se šlo tlačit, porodní cesty byly připravené. Před každým tlačením jsem se ještě jednou nebo dvakrát donadechla a snažila se tlačit směrem dolů podle rad Jitky. Šlo to celkem hladce. Asi za 4 až 5 zatlačení byl na světě náš syn Bohdánek. Placenta se asi během pěti minut přirozeně odloučila. Nakonec jsem neměla ani žádná porodní zranění. Dvě hodiny po porodu jsme ještě zůstali na sálku, jen my tři. Bohdánek mi spokojeně ležel na hrudníku a my jsme byli šťastní. Během dne jsem si pak trochu pospala a odpočala a následující noc jsem byla tak nabita energií , že jsem dlouhou dobu seděla na posteli ve zkříženém sedu a s dojetím si prohlížela našeho syna.
Teď už jsou Bohdánkovi skoro 3 měsíce a stále ještě občas vzpomínám na můj přirozený, vědomý porod. Byly to vzácné a kouzelné okamžiky. Děkuji Bohu za to, jak se vše povedlo podle mých přání, za mého muže a jeho podporu a za skvělý personál. Také touto cestou děkuji Jitce za drahocenné rady.
ALICE, únor 2012: Milá Jitko, posílám moc pozdravů
a omlouvám se, že se ozývám až dnes, vždycky jsem si říkala, že vezmu miminko a v pondělí se přijdu na těhotné podívat, no a vidíš… 3 měsíce…
Narodila se mi holčička Sofie, 9 dní po termínu, porod byl krásnej, 2 hodiny v porodnici a jen ten opravdový závěr byl k nevydržení. Myslím, že mi lekce jógy s tebou pomohly, hlavně dýchání. Moc děkuju! Pozdravuj všechny těhulky, které ještě neporodily, a moc se těším, až budu moct zase chodit na jógu.
DAGMAR, únor 2012: Maya je na světě !
7. 2. 2012, všechno má akorát. Správné jógové dýchání nás zachránilo od císaře. Józe zdar! Jsme šťastní.
MARKÉTA, říjen 2011: Noc slavíčků
Šestnáct měsíců po mém prvním porodu jsem si opět oživila, jak si holčičky dávají na čas, jak se strojí, a že budu rodit opět po termínu. Miminku se nechtělo na svět ani jako dárek k mým narozeninám, a dokonce ani silná bouřka toho dne s tím nic nenadělala. Maličká pravděpodobně cítila, že to není ten správný den – Podolí totiž uzavřelo 4.srpna příjem pro nedostatek lůžek. Druhý den už byla situace lepší, porodnice v Podolí přijímala a já jsem v 17hod. začala doma cítit kontrakce po 5 minutách.
Po příjezdu do porodnice si mě už nechali na příjmu a já jsem byla ráda, že zatím vše probíhá pozvolna, bez vyvolávací pilulky, v tichém šeru pátečního večera. Manžel to stihnul tramvaji do porodnice včas a s přáním, abych porodila ještě v pátek. Můj manžel je Ind a pro hinduisty je pátek šťastný den, navíc naše první dcerka Devika se narodila také v pátek. Nenechala jsem se tím nějak rozhodit, pohupovala jsem se ve stoje v bocích a věděla jsem, že náš drobeček přijde na svět v tu pravou chvíli.
Kvůli výsledkům z monitoru, kdy už miminku nebylo moc příjemně při silných kontrakcích, mi doporučila paní doktorka propíchnutí vaku blan. Věděla jsem z předchozího porodu, že při odtékání plodové vody nastane sestup hlavičky, a tím mnohem intenzivnijší kontrakce a pravděpodobně rychlý porod.
Měla jsem ohromné štěstí, že mi u druhého porodu asistovala stejná porodní asistentka jako u porodu mé první dcerky. Romana Slavíčková – náš anděl strážný, který měl zrovna noční službu, dokáže vytvořit ideální atmosféru a podporu pro spontánní porod. Opět mi nechala prostor pro jógové úlevové polohy, přinesla aroma olejíčky na masáž a připomínala mi, kdy dýchat a tlačit. Romanka měla pod kontrolou rotaci miminka a zkusila mi navrhnout alternativní polohy pro závěrečné tlačení. Zvolila jsem si polohu v kleče, hrudníkem opřená o porodní židli a s hlavou zabořenou do měkkého polštáře.
Oproti prvnímu porodu nebylo potřeba píchat do žíly dávku oxytocinu, ale o to víc jsem se musela snažit já. O čase jsem ztratila přehled, a až manžel mi s radostí a dojetím hlásil, že jsme to zvládli v pátek 5. 8. v čase 23:40. Dcerka Talikha (3,5kg) je zdravé a klidné miminko. Její jméno znamená „slavík“, ožívá nejvíce večer a miluje, když jí zpívám mantru Gópala.
Noc „slavíčků“ byl jedním z mých nejlepších a nezapomenutelných zážitků.
KLÁRA, září 2011: O děťátko jsme se pokoušeli rok.
Můj ženský lékař mě odkázal na paní primářku MUDr. Brandejskou, která se specializuje na umělé oplodnění. První informace nás úplně rozhodily. Představa, co vše nás čeká, mě vyděsila. Ale podstoupili jsme vše, co je k IVF potřeba, a měli jsme obrovské štěstí, že nám to vyšlo napoprvé. Můj manžel byl také všemu přístupný, že mi pomáhal i při aplikacích injekcí.
Od třetího měsíce jsem navštěvovala kurs gravidjógy. Bříško mi pomalu rostlo, ale mnozí si mysleli, že jsem jen velmi dobře živená, a tak jsem si o místo v dopravních prostředcích říkala sama a zažila jsem úsměvné i méně veselé příhody. Na pravidelných kontrolách bylo vše, tak jak má být. Termín porodu jsem měla stanovený na 12. a 19. června 2011. Tašku do porodnice jsem měla připravenou, věci na miminko vyprané a vyžehlené. V noci z neděle na pondělí (30. května) mi praskla plodová voda. A tak jsem s mužem vyrazila do porodnice U Apolináře. Na příjmu se mnou sepsali anamnézu a uložili na pokoj s tím, že pokud se porod nerozeběhne do 24 hodin, budou mi ho vyvolávat. Muž odjel domů. Byli jsme dopředu dohodnuti, že u porodu nebude.
Když jsem byla na předpokoji, pořád jsem si říkala, jak ty kontrakce vypadají, stále se mi nic nedělo. Pomalu, ale jistě se tělo k porodu připravovalo. Když stahy začaly, šla jsem na přípravu. Nebránila jsem se vyholení ani klystýru. Ve sprše jsem si v duchu zpívala mantru z gravidjógy– Gópala a houpala se v bocích dopředu – dozadu a do stran s pokrčenými koleny. Nějak instinktivně mi to dělalo dobře. Hodně mi pomohlo v duchu si říkat: budu poslouchat, co mi radí, a podle toho se chovat. Bylo mi příjemné, když jsem věděla, že je porodní sestra, která celý porod vedla, se mnou nebo v těsné blízkosti. Zdálo se mi, že bolesti byly opravdu velké. Celou dobu porodu jsem měla zavřené oči. To mi též pomáhalo při soustředění se na sebe. Poté, co jsem uslyšela křik mého syna, mi sestra řekla, že je po všem.
Bolest se v mžiku ztratila a byla zapomenuta. Byla jsem ze všeho tak vedle, že jsem se zeptala, zda se mohu podívat, otevřela jsem oči – a nevěřila, že to robátko je moje dítě. V 15.21 hodin se narodil syn Toníček, 48 cm a 2870 g. Je to nepopsatelný zážitek vidět své dítě, je to zázrak nad zázraky. Ditě mi dali na prsa, pak ho na chvilku odnesli, aby ho ošetřili, a vzápětí jsme zkoušeli přisátí. Toníček usínal a usínal, ani sestra ho nemohla vzbudit. To už byl na porodním sále i manžel. Ani neměl slov, jak byl dojatý, pyšný a rád, že vše dobře proběhlo No – a od té doby jsme rodina se vším všudy :-).
KLÁRA, 1. máj 2011: Milá Jitko, dnes se nám v 15:40 narodil syn Matouš,
3510 g a 54 cm. Nakonec si dal na čas a přišel na svět 4 dny po termínu. Porod jsem zvládla o velké poznání lépe než první. Přijdu povědět na gravidjógu. Pozdravuj tam prosím všechny maminky. Tobě patří speciální díky za veškerou tvou inspiraci, cvičení a vše, co s námi na józe sdílíš, bez toho bych ten porod tak nezvládla. Moc děkuju!
ZDEŃKA, září 2010: Pravidelně jsem chodila na gravidjógu, a na porod jsem se upřímně těšila.
Nejen kvůli tomu, že jsem měla ve své době stoprocentně největší břicho z Dejvic (a těšila se ve finále, až mi splaskne:-), ale také kvůli tomu, jak jsem si svůj první porod představovala a v duchu si přála, že si to opravdu užiji.
Jako diabetičku s vysokým tlakem mě hospitalizovali tři dny před termínem na oddělení rizikového těhotenství U Apolináře. Přesně v termínu jsem na základě vyvolání porodu tabletou oxytocinu začala skutečně rodit: přesunula jsem se na sál, byla jsem už na šest centimetrů otevřená.
Po nutném klystýru a půlhodinovém posezení ve sprše na balonu mě rovnou odvedli do boxu a napojili na monitor – a nechali tak. Myslela jsem si, že si pro mě budou chodit, pustí mě někam, kde budu moci dělat dřepy, opírat se a prožívat naplno dobu porodní, jak jsme si to vysnila a učila se k tomu dýchat atd… Jenže bohužel jsem zůstala vleže napojená na monitor a kontrakce místo aby sílily, slábly.
Po několika hodinách mi píchli epidurál s tím, že se tím porod vyvolá, ale mně se jako na potvoru zastavil. Takže po dalších třech hodinách mi nasadily do kapačky oxytocin na vyvolání. Ani ten však neměl kýžený efekt, kontrakce byly sice silné, ale k porodu jsem stále nebyla dostatečně připravena. Když už jsem byla naprosto vyčerpaná po deseti hodinách příprav rodit, přišla za mnou jedna hodná porodní bába a ta mě donutila zesláblou slézt : a začít se opírat o lůžko, dělat dřepy a prodýchávat tak, jak jsem se to učila na józe… a porod se konečně rozjel!
Jsem přesvědčena, že kdybych měla možnost pohybu od začátku, nemusela jsem tolik trpět a mohla porodit v rozumné době. Kačenka vykoukla na svět po patnácti hodinách od začátku stahů. Vážila 3280 gramů a měřila 51 cm. Štěstí to bylo nevýslovné.
Pro mě byl tento porod poznáním, že i když jsem rodila ve skvělé nemocniční péči, příště si vyberu alternativnější instituci, v níž přivedu dítě na svět. Za mého porodu jsem napočítala, že odrodilo vedle v boxech šest maminek. Připadala jsem si jak v továrně na mimina. A jen jsem marně vzpomínala na techniky dýchání usnadňující porod, původní představy o tom, jak budu hrdě rodit a užiju si to, vzaly „díky“ porodnici zasvé.
MARTINA, ČERVEN 2010: Ve čtvrtek 6.5. ve 20:53 se nám narodil Ondrášek (3090 g, 48 cm).
Porod byl rychlý, rodila jsem v Podolí s porodní asistentkou Milenou Dvořákovou, která se mnou strávila 1. dobu porodní doma a do Podolí jsem přijela již jen na zbývající 2 hodiny porodu, otevřená na 8 cm. Vše proběhlo bez léků a bez nástřihu hráze. A protože nebylo místo na šestinedělí a první noc bych strávila bez Ondráška, tak jsem podepsala reverz a hned po porodu jsme jeli domů. Porodní asistentka nás pak chodila kontrolovat domů.
O tom, kde budu rodit, jsem pořád přemýšlela. Chodila jsem na předporodní kurz k paní porodní asistentce Zuzaně Štromerové a byla jsem hodně namotivována rodit doma, ale věděla jsem, že na to nemám důvěru sama v sebe. Paní Štromerová se mnou do Podolí jako doprovod jít nechtěla, tak jsem dostala kontakt na paní porodní asistentku Milenu Dvořákovou od jedné kamarádky, co s ní rodila doma. Paní Dvořáková mi nabídla, že by mě buď přímo ona odrodila ve Vrchlabí, nebo že mne doprovodí do Podolí. Ale nakonec byl porod tak rychlý, že bychom do Vrchlabí ani nestačili doject. I tak jel manžel poslední semafor před Podolím na červenou…
Porod byl pro mne krásným zážitkem. Byl kompromisem mezi porodem doma a porodem v porodnici. Jen jedné věci lituji, že mi Ondráška po porodu hned sebrali z mého břicha a nevyšetřili ho na mně. Takže jsem si neužila ten první kontakt a podívání se z očí do očí. Asi to bylo kvůli tomu, že byla krátká pupeční šňůra nebo to v Podolí ještě není zvykem? Příště už budu vědět, do čeho jdu a budu na vyšetření na mém břiše více trvat. Naštěstí, že v Podolí znali ambulantní porod, já jsem zase o něm věděla od paní Štromerové. Je fakt, že nás personál porodnice docela hodně strašil, co se vše za komplikace může přihodit, když jdeme takhle brzy domů, ale asi to mají v popisu práce vše říci. Ale já byla v takové euforii, že mi to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Taky jsem byla uklidněná tím, že nás porodní asistenka Dvořáková každý den po porodu chodila kontrolovat a vše nás naučila, co se týče kojení, koupání atd. Byla u nás celkem 4x.
Myslím si, že mi při porodu pomohla afirmace, kterou jsem si každý večer před spaním opakovala, aby byl porod rychlý, spontánní, přirozený, bez medikace, hlavičkou dopředu atd… Také mi moc pomohlo cvičení gravidjógy, tímto Vám chci moc poděkovat za pěkné lekce gravidjógy. Pozdravujte ode mne těhulky…
KATKA, květen 2010: …Jsem již patnáct dní pyšnou maminkou dcery Kláry 🙂
Musím říci, že spinálních cvičení na páteř využívám teď často, kojení a nošení malé dává zádům zabrat. Porod vnímám velmi pozitivně. Malá šla na svět koncem pánevním a podařilo se to bez komplikací přirozeně bez císaře, za což jsem moc ráda. Spousta lidí mě od normálního porodu za daných okolností zrazovala, ale pan doktor v poradně na Bulovce, kde jsem rodila, mě celou dobu v mém rozhodnutí podporoval.
MARKÉTA, květen 2010: ORANŽOVÝ POROD.
Můj porodní příběh není ani dramatický, ani komplikovaný, spíše takový jógový a hodně pozitivní. Mohla bych ho nazvat „oranžový”, protože moje oranžová karimatka v něm hraje velkou roli a mohla by vyprávět několik humorných, ale i intimnějších zážitků. Karimatka mě doprovázela nejprve na rizikové oddělení porodnice v Podolí, kam mě přijali, když jsem třetí den přenášela děťátko po termínu, a když mi při běžné kontrole natočili monitor, který se paní docentce moc nelíbil… Na chodbě před pokojem jsem se na oranžové karimatce uvolňovala v pozici kočky, a jak paní svačinářka, tak i sestry se zděšeně ptaly, jestli náhodou nemám bolesti, nebo jestli jsem neupadla.
Druhý den mi ráno zavedli tu nejslabší vyvolávaci pilulku a já až do večera necítila vůbec žádné změny. Až večer jsem cítila jemné menstruační tlaky v podbřišku a monitor zachytil i kontrakce. Naivně jsem si říkala, jestli tohle mají být bolesti, tak jsem dítě štěstěny.
V noci ve 3 hodiny jsem šla probudit sestřičku, protože jsem měla pocit, že mi odtéká plodová voda. Po vyšetření a monitoru mi řekla, že si mám dát jednu dlouhou sprchu, zavolat manžela a sbalit si věci na porodní sál. V 5 hodin ráno jsem s manželem a s karimatkou v podpaží opouštěla oddělení. Stále mi kontrakce připadaly slabé, nicméně vše ostatní prý bylo připravené na porod.
Předala jsem na příjmu svůj porodní plán a zabydlela se na porodním pokoji, který už prozařovalo ranní slunce a hlavně přítomnost porodní asistentky Romany Slavíčkové. Oranžová karimatka byla během následujících hodin „pokřtěna“ mojí plodovou vodou, která , jak hlavička miminka sestupovala dolů, postupně odtékala. Na karimatce jsem si hledala pozici z jógy, která mi bude nejpříjemnější. K mému překvapení ne všechny byly příjemné, a proto jsem se nejvíce vracela k pozici kočky a ke krouživému pohybu s pánví v této pozici.Hodně mi pomohla myšlenka a představa vlny na moři, která se přibližuje k pláži, ale zase odejde – tak jako tlak při kontrakci.
Porodní asistentka Romana respektovala můj porodní plán a sama přicházela s alternativami, jak si při kontrakcích ulevovat. Donesla manželovi levandulový olej, aby mi ho mohl masírovat na bedrech a prodloužit mi tak tolik potřebné závěrečné kontrakce. Kdybych je měla dostatečně dlouhé, tak by se porodní asistentka pokusila odrodit mě v polodřepu. Jelikož kontrakce byly krátké a stále jsem je prodýchávala, paní doktorka mi navrhla injekci s oxytocinem. Poprvé jsem odmítla, a s chutí a energií jsem to zkoušela dál. Podruhé, když jsem byla stále na stejném bodě, a tím, že jsem nechtěla porod císařským řezem nebo kleštěmi, jsem se rozhodla pro dávku oxytocinu. Účinnost injekce byla okamžitá a velká kontrakce přišla okamžitě. Mezitím mě podpořil manžel, který už hlásil, že vidí hodně vlasatou hlavičku, a paní doktorka, která mě nechala na temeno hlavičky sáhnout – už se tlačila ven! V tu chvíli jsem věděla, že už se blíží vrchol – třikrát jsem zatlačila a holčička byla na světě v 10:41 hod. Poté mi ji položili na má prsa, kde se uklidnila a já ji mohla s úžasem a pocitem blaženosti pozorovat ze vzdálenosti 20cm. Nechali jsme dotepat pupečník, který potom manžel přestřihnul. Nemytou a nezváženou nám asistentka zabalila dcerušku do deky, která potom spolu s manželem trpělivě čekala vedle mě, až porodím placentu, a paní doktorka provede závěrečné šití.
Na všechny jmenovky miminka musel personál napsat pouze příjmení, protože jsme jméno vybírali až o dva dny později, kdy nám podle data a času narození přidělil indický brahmin počáteční písmenko. Jakmile padlo písmenko „D”, hned jsme věděli, že máme na světě malou bohyni – Deviku.
Nakonec jen malou poznámku: Po porodu jsem začala cvičit hned jógu a tělo bylo úžasně uvolněné a ohebné. Teď už cítím záda od neustálého nošení, kojení a chování – tak musím být ve cvičení důslednější:-O
JANA, březen 2010: …Vse se sebehlo hodne necekane a rychle,
kdyz mne 8.2. ve 4:45 rano praskla plodova voda. Pri prijezdu do porodnice jsem se dozvedela, ze v Jilemnici nejsou zarizeni na tak predcasne narozene deti, takze hrozilo, ze me budou sanitkou s houkackou prevazet do Liberce nebo kamkoli v republice, kde bude misto. Nastesti na ultrazvuku zjistili, ze jsem uz ve 34tydnu a ze tedy muzou udelat vyjimku a nechat si me tam. To jsem byla moc rada, protoze jak nemocnice, tak personal v Jilemnici se ukazaly byti vyborna volba!
Mirne kontrakce zacaly v 10:00 hod., od 12 se trochu stupnovaly a v 16:00 uz byly celkem intenzivni. Od 18:00 uz byla bolest dost znacna, vetsinu casu jsem travila bud ve sprse na balonu, nebo na zachode J Bolest jsem prodychavala tak, jak jsem si to mlhave z jogovych hodin pamatovala, myslim ale, ze spravne – a hodne se mi ulevovalo. Pak uz jsem mela kontrakce po minute, ale porod z nejakeho duvodu nepostupoval – byt jsem byla otevrena na 8 cm, Verunka byla v porodnich cestach, takze vsechno melo jit, ale neslo. V pul jedenacte mi primar (stesti v nestesti bylo, ze zrovna mel sluzbu nejlepsi lekar v okoli, ktereho znam!) naordinoval oxytocin, ale ani ten nepomohl, takze kratce po pulnoci rozhodl, ze udelaji cisare. A to vzhledem k rozbehnutemu porodu v uplne narkoze. To me dost vydesilo, protoze narkozu jsem nikdy nemela, a taky jsem chtela byt u toho, az se Verunka narodi, k cisari mam jako k “neprirozenemu” porodu dost skepticky postoj, primar me ale nasmeroval na vnimami Verunky: po 14 hodinach si adrenalinu dost uzila.– Verunka byla naprosto v poradku, dychala uplne v pohode, pry rvala jak tur, kdyz ji vyndali, ja jsem se po narkoze taky briskne probrala a docela rychle zotavila natolik, ze uz jsem se ji mohla plne venovat. Narodila se v 0:24 9.2., je to asi hodna a poslusna holcicka, ze ceka do pulnoci, aby byla 35. tyden ve mne, jak pozaduje nemocnice.
Ted uz jsme na horach, zdravy vzduch pomaha k zotaveni obema, Verunku jeste vystavuji k oknu na slunicko kvuli novorozenecke zloutence, hodne kojime, a tak pribyva na vaze i do delky. Jeji porodni miry byly 43 cm a 2.645 kg: hodne velka holcicka na to, ze se narodila tak predcasne! Duvod, proc porod nepostupoval, byl v tom, ze se nasoukavala hlavickou stranou a nikoli rovne, i kdybych se jeste hodiny snazila, tak stejne by to asi nedopadlo.
… Z porodu zadna traumata nemam, je to opravdu asi tak dobre zarizene, ze na to zena velmi rychle zapomene – a tak uz ted se tesim na dalsi 😉 V okamzicich nejvetsich bolesti jsem si vzpomnela, jak jsi rikala, ze za nami stoji cele generace nasich matek, babicek, prababicek atd., ktere to zvladly, a ze ta sila nam to pomuze zvladnout taky. A taky jsem si rikala, ze to je vlastne jenom par hodin a bude po vsem a za to nejkrasnejsi, co muze zenu v zivote potkat, to preci stoji! A taky ze ano 🙂
RADKA, březen 2010: Eliška se narodila 26. 2. 2010, vážila 3 330 g a měřila 48 cm.
Je to krásná holčička a přesto, že se nakonec narodila plánovaným císařským řezem, měla jsem tu možnost ji hned dostat alespoň na chvíli k sobě a přiložit, což považuji za nádherný zážitek. Odloučení, které poté následovalo, se nyní snažíme dohnat mazlením a užíváním si při kojení; a měla jsi pravdu – ÓMová miminka jsou klidná a zbytečně nepláčí. Ještě jednou díky za podporu před porodem!
EDITA, únor 2010: …tak naše holčička Ivanka si na svět pospíšila.
Dle doktorů se měla narodit 4. března, ale narodila se už v sobotu 13. února a to s váhou 3 530 g. Už pár dní před narozením jsem cítila, že už ani nemusím nic jíst, že je miminko hotové. Přišlo mi divné, že mě zvali na kontrolu do porodnice ještě na příští týden, také po mně chtěli předoperační vyšetření kvůli plánovanému císařskému řezu – holčička se nakonec neotočila, a to jí jedna lékařka ještě ve čtvrtek pomáhala se otočit- mačkala mi břicho, ale Ivanka se nenechala přesvědčit.
V sobotu v půl jedné v noci mě vzbudila naše starší dcera Johanka, pak jsem si zašla na záchod a všimla si, že mi odtéká voda, zavolala jsem si sanitku (muž musel být doma s Johankou), stahy mi začaly v porodnici – bylo by to tentokrát asi velmi rychlé, ale nedalo se nic dělat – porod nožičkami je riskantní. Ve 4:06 Ivanka spatřila světlo světa, byla jsem při vědomí díky silnému epidurálu, tak jsem jí hned viděla.
Jinak ten zákrok považuji za dost nepříjemný a nechápu, že některé ženy v zahraniči upřednostńují porod císařským řezem. Jsem ráda, že alespoń první dceru jsem rodila přirozeně.
Jinak jsem moc štástná a užívám si tu andělskou čistotu, která se už teď na nás usmívá, a já jsem si jistá, že to není jenom náhoda. Jitko, měj se moc moc krásně a časem na viděnou, až zesílím, ráda přijdu Ivanku ukázat.
HELENA, ÚNOR 2010: Věděli jste, že správní raci se rodí nožičkou napřed? Ani já ne.
Zítra bude malému šest neděl. Tak tu máme oba jako dárek porodní příběh. Na porod jsem se těšila. Tedy posledních čtrnáct dní před termínem (29.6.2009) určitě. Skoro všechny moje kamarádky, co měly rodit mezi slunovratem a půlkou prázdnin – a že jich bylo víc než půl tuctu -, už měly ještě před tím slunovratem miminka u sebe, a tomu mojemu se v břiše pořád líbilo. … Ještě kdysi na podzim jsem mimiňousovi v břiše slíbila, že když bude koncem pánevním, tak pojedeme do Vrchlabí. Vrchlabí jsem si nakonec jako porodnici vybrala, mimiňous ale nezná rozdíl mezi „když .. pak ..“ a „.. právě tehdy když ..“, takže se nejspíš rozhodl, že by měl být koncem pánevním. Nebo se zamotal do šňůry a prostě nemohl hlavičkou dolů. Poslední týdny jsem čekala, že se bude hýbat míň .. a ono spíš víc. Měla jsem pocit, že rotuje. Porodní asistentky (PA) mi průběžně schvalovaly, že je hlava nahoře, a dole, a nahoře.. Můj porod začal prvního července, když jsme byli na houbách.
Od 25.6. jsme bytovali u kamarádky, co bydlí kousek od Vrchlabí, a dávali si každý den houby lovící vycházku. Jen co jsme zašli do lesa, manžela píchnul do nohy trn (on to tak rád vypráví!), sednul si na zem a uviděl houbu. Řek mi to, a já se pro ni sehnula. A vedle ní byla druhá – menší. A jak jsem se sehnula pro ni, začala ze mě trochu vytékat voda. Smála jsem se, že se mnou ten jiný stav dělá divný kousky – jestli to není inkontinence – a nebyla. Vrátili jsme se do srubu a pomalinku a v klidu začali balit. Venku se strhla ohromná bouřka, zahradou protékaly potůčky. Manžel zavolal kamarádku, ta se na mě podívala a říká: „Když tě tak vidím, dám si ještě kafe“ – byla jsem šťastná a klidná. Auto vyjelo do utichající bouřky, cestou nás ale zastihlo takové krupobití, že jsme radši – jako mnoho jiných aut – strávili 20 minut stojíce u krajnice. Cestou jsem zaznamenala nejspíš kontrakce – byly tak minutové, cca po 10 minutách, žádná velká bolest, jen mluvit jsem při nich nemohla.
Ve Vrchlabské porodnici nás mile přijali, službu měla zrovna PA Konvalinová a pan doktor. .. a k mému velikému překvapení zjistili, že jsem už na osm centimetrů (že by to dělaly ty lehké noční bolesti, které se poslední týden objevovaly? Nebo jen ty tři kontrakce z auta?) a „copak to tam hmatám? honem na ultrazvuk“ – mimiňous se rozhodl, že ne hlavou ani zadečkem, ale nožičkou tenhle svět uvítá. Shodou náhod, jediný porod, který jsem viděla na videu, byl porod nožičkou napřed (domácí porod v USA), tak jsem věděla, že to přirozeně jde… Pan doktor zahlaholil něco o přípravě na porodní sál a oxytocinu, my jsme zase zahlaholili něco o přirozeném porodu. A v této chvíli bych si přála, aby to proběhlo jinak. Přála bych si, aby s námi kdokoli promluvil a řekl nám, jaké jsou možnosti (rizika přirozeného porodu, co by obnášel porod urychlený oxytocinem a jaké jsou možnosti císařského řezu) a my si z nich mohli vybrat. Byli jsme odesláni na moc příjemný porodní pokoj, kde mi napíchli žílu a já si užila nakonec 5 hodin kontrakcí různé kvality a frekvence, přijde mi to mnohem kratší, když se na to dívám zpětně. Postup ale nebyl žádný – nožička s prstíčky jak hrášky zůstávala pořád na stejném místě. Pak se změnila směna PA, nastoupila taková starší, odebrala mi krev a za chvíli mi pan doktor oznámil, že mi odtekla voda, nožičkou se mimiňous ven neprodere a musím na císaře. Nějak to vyznělo, jako že mám na výběr, ale věděla jsem, že nemám. Teď už ne.
Na porodním pokoji i na operačním sále jsem se snažila chovat statečně, ale moc mi to nešlo. Na sále mě naštěstí několik hodných dam podpořilo, i když jiná hrozitánsky nadávala, že jsem před operací pila. Litr maliníku. Mimiňouse vytáhli nakonec ven zadečkem, chudina už tam neměl žádnou vodu a šňůru kolem krku. Nakonec byl císař asi nejlepší volba. Nebyla jsem na ni ale připravená. Tak moc jsem ulpívala na představě přirozeného porodu, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že tahle volba byla opravdu dobrá. To je druhá věc – a o dost podstatnější – kterou bych změnila. Připravit se, že porod může být jinak, než čekám a že je to ok (ten můj fyziologický dle lékařské zprávy nebyl), že může být jakýkoli – a že důležité je, jak skončí. Na muže jsem ještě před odjezdem na sál křičela: „Dávej pozor na dítě!“. – A dal. Dostal ho asi čtvrt hodiny po tom, co byl ocísařen. A tak s ním strávil svatou hodinku on. Z narkózy jsem se prý probouzela třikrát a vždycky stejně: „Co máme? Kluka? Vážně? Tak to bude Severín, ten porod byl dost přísnej!“
Na šestinedělí bylo zlatě, s láskou vzpomínám na šedivou pediatrickou sestřičku (asi Jiřinka?), co mi po čtyřhodinovém nočním kojení mleziva pohladila duši něžně řečeným (tak jako se mluví na ta nejsladší miminka): „Třeba chtěl jen po-du-dat“. Na dvanáctou hodinu jsem měla Pavlovův reflex: obědy mi maximálně chutnaly. A nejlevnější nadstandart, kde se o Sevíčka krásně staral můj manžel – než se mi břišní svaly zase daly dohromady – je dobra volba. So this is the story of Severín’s birth .. let’s see what will be the story of his life ,-)…
MARTINA, leden 2010: Říká se, že těhotenství a porod patří k největším životním proměnám ženy.
Zda mi mateřství přidalo na sebedůvěře, musí posoudit jiní, pravdou však je, že po porodu jsem k sobě cítila respekt a hrdost na to, jak jsem to zvládla.
Celé těhotenství jsem prožívala velmi emotivně. Rozbrečely mě takové události jako „invaze“ mravenců do naší kuchyně („Pomóc, přišli sníst moje jídlo!“) nebo film Doba ledová 3, což asi všechny maminky vědí, že je pohádka pro děti.
Jelikož věřím (a transpersonální psychologie to potvrzuje), že způsob, jakým přicházíme na svět, ovlivňuje celý náš nastávající život – to, jak jsme „naprogramováni“, naši schopnost milovat i naše strachy a obavy, které se projevují v mnoha situacích, kterým v životě čelíme, chtěla jsem si svůj porod co nejvíce užít. Přála jsem si přirozený porod, bez medikací a co nejmenšího zásahu doktorů. Sepsala jsem si porodní přání a vysílala „nahoru“ své modlitby. Byly vyslyšeny. I když se všechno seběhlo trochu jinak, než jsem si představovala…
Začala jsem krvácet, což mě vyděsilo, a tak následoval rychlý odjezd do porodnice. Dnes si myslím, že to bylo díky operaci děložního čípku, kterou jsem podstoupila půl roku před otěhotněním. Jak se roztahovaly porodní cesty, možná popraskala jizvička a začalo to krvácet. Druhou, horší, možností však bylo, že se odlučuje placenta, což by byl problém – ohrozilo by to děťátko, přestalo by být vyživované. Každopádně doktoři mě vyšetřili, nic zvláštního neobjevili, ale nechali si mě v Motole na pozorování. Krvácení přes noc přestalo, ale druhý den začaly pomalu přicházet kontrakce. Nepravidelné, nijak moc bolestivé. Třetí den odtekla plodová voda, která byla zakalená do žluta, což údajne značí možnou infekci nebo že si do ní miminko nakakalo. Pro všechny případy mi dali antibiotika. Kontrakce začaly nabírat na intenzitě. Odpoledne už jsem pěkně úpěla a vpodvečer se šlo rodit. Myslela jsem si, že nebudu křičet, ale řvala jsem jak tur. Bolelo to velmi. Doktor se podivil, že nechci nic proti bolesti, ale respektoval to. V 18.12 mi Kubíčka dali na bříško a já byla nejšťastnější člověk pod sluncem. Dokázala jsem to! Byl tak krásný!
Pár postřehů s odstupem času:
* manžel mi byl obrovskou oporou – v 1. době porodní jsem ho odháněla, respektoval to, aniž by se urazil; v 2 .době porodní se mnou dýchal – já to po něm pouze kopírovala, jelikož hlava mi pokyny porodní asistentky moc nebrala
* údajně je rodící žena ve stavu změněného vědomí – nevnímala jsem č as, lidi kolem sebe, byla jsem ponořená do sebe
* většina doktorů ještě nepochopila, co se se ženou v ten okamžik děje – množství zásahů, které rádi provádějí, v minimálním č-ase („Za chvíli mi přeci končí směna!“), je velice rušivá. Bohužel též jednání a chování některých z nich je těžko akceptovatelné – poskytování minima informací, neúcta až arogance k „pacientce“ – zde je další kámen úrazu – copak je zdravá rodící žena pacientkou?!
* věřím, že kdybych nebyla tak vystresovaná a unavená z oněch dvou dnů v nemocnici před porodem, kontrakce by nemusely být tak bolestivé – jako ideální způsob vidím zalézt si do masážní vany a uvolňovat.
Kristina, září 2009: … Cele tehotenstvi jsem zvladala v klidu a pohode bez zdravotnich komplikaci.
Vse jak ma byt a tak to vypada az do dneska, kdy nam dela radost nas trimesicni syn David. Porod, kojeni a vyvoj miminka bez komplikaci. Myslim, ze velkou zasluhu na tom vsem ma pozitivni pristup a nepripousteni si moznych problemu a nejake ty mensi starosti resim co nejvice s nadhledem.
Chtela bych moc podekovat nasi mile Jitce, se kterou jsem mela tu cest se seznamit na kurzech gravidjogy. Dozvedela jsem se tam spousty informaci jako prvorodicka, potkala spousty milych budoucich maminek a byla poucena ve spouste vecech a to nemluvim o velmi osvezujicim cvicenim, diky kteremu jsem se vice sblizila s mym miminkem.
Mela jsem stesti na porodnici nebo spise na lidicky, ktere jsem tam potkala. Vsechny jsme slysely spousty pribehu o te ci one porodnici, jednou je dobra ta, podruhe zas ne. Ja byla v Motole a byla jsem spokojena. Myslim, ze to zalezi, na jake lidi zrovna narazite. Byla jsem presvedcena, ze si napisi porodni plan, ale nakonec jsem od toho ustoupila. Nemela jsem naladu to resit, protoze poslední kontroly pred porodem v porodnici jsem byla u jineho doktora a prislo mi to takove neosobni, tak jsem si rekla: nejak to dopadne. A take dopadlo. 10 dni pred terminem jsem sla na kontrolu do porodnice a v cekarne na doktora mi praskla voda. Samozrejme jsem z toho byla prekvapena, protoze zadni poslicci pred tim, proste nic, necekala jsem ze budu rodit. Z niceho nic ze me teklo spousty neceho… vody. Sestricka vodu prozkoumala a rekla at jdu rovnou na porodni sal. …dali me na cekaci pokoj, kde jsem mela to stesti, ze jsem byla sama – a tam jsem si odbyla tri hodinky, a pak sla na sal. Zadne vareni sloziteho jidla nebo nejakou jinou zabavu, abych prisla na jine myslenky, kdyz zacnou stahy, jak nam radila Jitka J Zavolala jsem manzela a pak uz jsme jen dychali, dychali … prislo mi to nekonecne a hlavne ke konci, kdy uz to dost bolelo. Musim priznat, ze to BOLI. Nenechala jsem si dat zadne leky na bolest, proste se to jedno odpoledne nebo jeden vecer musi prezit. Ale s odstupem tri mesicu si na to clovek uz ani nevzpomene, jak to bolelo, spis na to hezke, kdyz mi maleho dali hned ke mne. Bylo to moc fajn, mela jsem prijemnou asistentku, pan doktor byl take fajn. Moc mi pomohlo, ze manzel mohl byt se mnou a hlavne, ze se mnou dychal, nebo mi treba dal napit vody. To bych chtela poradit, az budete s Jitkou nacvicovat spravne dychani, tak to opravdu vyzkousejte, klidne se i zeptejte Jitky, jak presne to delat, protoze jsem s tim trochu bojovala. Kdyz jsem dychala do bricha, tak bylo opravdu citit, jak to pomaha, v opacnem pripade jsem se nemohlo ani nadechnout.
Ale vsechno dopadlo dobře, po ctyrech dnech nas pustili domu a az pomine 14 dni a muzete si normalne sednout, tak uplne zapomenete na to, ze to bolelo a hlavne uz mate uuuplne jiné starosti… Kojeni, prebalovani, spinkani, prdiky … a vsechno je tak nove, protoze to je poprve, ale je to krasne. Taky me prekvapilo, jak Davidek reagoval, kdyz jsem mu zazpivala mantru Gopala, kterou jsme s Jitkou zpivaly a tancovaly pri gravidjoze nebo kdyz jsem mu zaoooomovala….myslim si, ze si to z briska pamatuje.
Ale posledni vec, kterou si neodpustim, chtela bych doporučit vsem maminkám, i těm budoucim, tetickám, tatinkům, proste vsem, kdo ma miminka rad a zajima se o ně, aby alespon nahledl do knizky NEZNA NARUC RODICU od pani Kedronove. Tato knizka nam hodne moc pomohla v zacatcich a pomaha vlastne stale s tim, jak se o miminko starat a hlavne jak s nim manipulovat. Miminka jsou zatim odkazana na „sve lidi“, tak Vas prosim budte k nim nezni. Tuhle prosbu vyslovuji aspon takto, protoze kdyz vidim vetsinu lidi kolem nas, jak nevedomky v dobre vire manipuluji s miminky, tak mi je miminek lito.
Jitko jeste jednou moc dekuji a preji vsem maminkam, aby byly stastne, vesele a plne pozitivniho mysleni.
Vanda, září 2009: Ahoj Jitko, posílám pár foteček našich pokladů- miminek.
Lucinka s Radečkem se k nám narodili dne 24. 7. předčasně v 31. týdnu jako nedonošeňátka císařským řezem, protože Lucinka byla natočená zadečkem a Radeček byl příčně, prostě na ultrazvuku vypadali jako „jednohlavý jezdec“. Snaha donosit je co nejdéle z mé strany byla, ale dvojčátka se rozhodla v horkém létě jinak. Takže se svět rozrostl o dvě krásná koťátka „lvíčata“, která začínají kvíkat jako malí lvíčci. Domů z nemocnice nás pustili teprve minulou středu. Mé zkušenosti s českým zdravotnictvím jsou rozporuplné. Někdy jsem obdivovala velikou profesionalitu lékařů a sester a někdy jsem brečela (nejen jako šestinedělka), ale i vzteky, kdo a jak se o miminka stará, když zrovna maminka nemůže být s nimi. Zajímavé jsou mé pocity po císařském řezu, když se mi oproti ostatním maminkám po císaři velmi rychle podařilo zhojit jizvu a zregenerovat síly. Jen lituji, že jsem nestihla chodit na gravidjogu.
EDITA, podzim 2008: Ahoj Jitko, už to bude pět týdnů, co se nám narodila Johanka
Je neuvěřitelné, jak rychle ty týdny utekly. Když se podívám na fotky z porodnice, znovu prožívám nepopsatelné štěstí, pocit naplnění a vděčnosti.
Těhotenství sice odstartovalo nejšťastnější období mého života, ale zpočátku jsem si vůbec nevěřila a z porodu jsem měla strach. V druhém trimestru jsem začala chodit na Tvé kursy gravidjógy, což mi hodně pomohlo k celkovému uvolnění.
Čím víc se pak blížil den D, tím víc jsem se odevzdávala pocitu, že všechno dobře dopadne, že nám vesmír pomůže. Dokonce jsem se i těšila, byla jsem zvědavá, jak ten jedinečný den proběhne, jak všechno budu vnímat, jak to zvládne můj partner Kamil.
Libovala jsem si, jak jsme oba připraveni teoreticky i prakticky. V tašce jsem měla sbalené, kromě laskomin a džusů, vonné masážní olejíčky a čajovou směs, která měla porod urychlit a kterou jsem později na toaletě vyzvracela jako následek injekce proti bolesti. Po porodu jsem se musela svým předchozím přípravám smát, protože jsem v podstatě nic nepoužila.
Blížící se porod se ohlásil pomalým odtékáním plodové vody, proto jsme ve středu ráno vyrazili do porodnice na Bulovce. Byla to taková zkušební jízda, po vyšetření mě ještě poslali domů, to pravé přišlo až večer. Dorazili jsme asi v půl desáté. Nebyli jsme zdaleka sami, tu noc se na Bulovce chystalo přijít na svět hned několik miminek, všechny přípravné místnosti byly tedy obsazené a na porodních sálech se rodilo ostošest. Byla jsem uložena na pokoj k jedné ženě a sestra přemluvila Kamila, aby jel domů, k porodu prý dojde až ráno. Nejdříve mě mrzelo, že jsme nemohli být spolu, ale s postupujícím časem mi začalo být všechno lhostejné. Tiše jsem sténala do polštáře a modlila se o pomoc. Z porodního sálu se ozývaly nářky a pak někdo řekl „holčička“, příště zase „je to kluk“. A tak plynula noc. Občas mě šel někdo zkontrolovat, také jsem dostala již zmíněnou injekci. Potácela jsem se na toaletu a do sprchy, a když už jsem myslela, že to nikdy neskončí, tak lékařka prohlásila, že už jsem otevřená a že se jede na porodní sál. Kamil to tušil, a tak už byl kousek od porodnice, když jsem mu volala, ať rychle dorazí.
Všichni na sále byli na mě nesmírně hodní, přesto jsem byla moc ráda, že tam byl Kamil se mnou. Držel mě za ruku a povzbuzoval k dýchání. Když pak naše malá vyklouzla v 6.25 ven a já slyšela její bojovný křik, věděla jsem, že je všechno v pořádku a byla jsem nesmírně šťastná.
LENKA, březen 2008: Dobrý den, moc zdravím…
Porod se moc povedl, bylo to tak, jak jsem si v hloubi duše představovala a přála, aby to byl léčivý a posilující zážitek, mocný a krásný. Jsem moc ráda, že jsem rodila doma mezi milými lidmi a že mi do toho nikdo nekecal, což nevím, jestli by v porodnici šlo. Pomohlo mi pozitivní myšlení, modlitby, cvičení, plavání a knížky (hlavně Michel Odent, Ina May Gaskin, Hovory s porodní bábou) v průběhu těhotenství, taky pozitivní příběhy a příklady lidí, kteří zažili přirozený porod. Při porodu hlavně soustředění na uvolnění při výdechu a vydávání hlubokých tónů áááá, ke konci spíš už řev, při bolesti do kyčlí protitlak duly a partnera na boky, a taky pomáhalo, když
jsem mohla rukama něco, někoho svírat nebo silou držet. Měnila jsem různě polohy, byla ve vaně, na porodní stoličce, nakonec jsem porodila při sprchování v polokleku do vany. Bezbolestné to nebylo, ale asi 4-5 hodin větších bolestí se dalo zvládnout, jsem na sebe hrdá a taky vděčná, že to vyšlo doma, že jsem mohla svou dceru přivítat tak, jak jsem chtěla a líp, než jsem byla já s mojí mámou. Mějte se hezky a děkuju za společné chvíle na józe : )
uprostřed zázračné noci
světlo rozkvétá
pukají skály
sténají hlasy
zrozena
z ohně a vody
země a větru
lásky a krásy
Z neděle na pondělí 4. 2. 2008 ve 2:44 doma v Roztokách u Prahy, společnými silami rodičů, porodní asistenky, duly a s pomocí Boží přišla na svět dcera Berenika. Děkujeme!
JANA: Přišel k nám náš anděl a na svět by se měl narodit v květnu …
Byla jsem těhotná a cítila obrovské štěstí a také vděčnost za tak veliký dar. Ze začátku jsme tomu ani jeden nemohli uvěřit, ani já, ani Ondra. Ale mé tělo každým dnem začínalo prožívat stále více a více nádhernou změnu. I když jsem se snažila žít zdravě, tak tahle velká novina ještě více změnila můj životní styl a rytmus, člověk si pomalu uvědomil tu silnou zodpovědnost nejenom za sebe, ale také za nový život pod srdcem. Snažila jsem se číst všechno možné, ale po prvotní euforii mě to pomalu opustilo a já začala více naslouchat svému, a teď už i jeho (či jejímu) srdci … Věci přicházejí v tu pravou chvíli a já se asi ve třetím měsíci dozvěděla od kamarádky o kurzech tvé gravidjógy. Říkala mi, že přístup k maminkám je tady úžasný.
Šla jsem tedy na první zkušební lekci – a téměř celou hodinu měla slzy na krajíčku. Protahovaly jsme bederní páteř, a tím také houpaly miminko … při závěrečné relaxaci jsem již plakala štěstím a nesnažila se ani slzy zadržovat … otvíraly jsme nádherný lotosový květ v srdci a do jeho hebkého nitra vkládaly naše poklady, které se choulily v bříškách maminek. A celou dobu těhotenství mi jóga moc pomáhala. Nejenom samotné cvičení, ale také setkávání se s ostatními maminkami a sdílení společných radostí a předávání si rad. Pomalu se také začal měnit můj přístup k porodu. Ne, neměla jsem z něj strach, ani jsem se nebála bolesti, vždyť přeci na „konci“ nás čeká příchod našeho malého anděla. Ale přeci jenom, když člověk něco prožívá poprvé, neví přesně co má očekávat. Věděli jsme, že pro našeho človíčka toužíme po co nejpřirozenějším příchodu na tento svět a tak jak pomalu rostl v bříšku, začali jsme obcházet také porodnice. Spíše nás šokovaly nemile, a tak nám domácí prostředí našeho sklepního bytečku začalo připadat jako to nejkrásnější porodní místo. Také hlavně díky předporodnímu kurzu u Ivany Königsmarkové jsem v sobě začala pomalu objevovat tu skrytou sílu ženy. Podvědomě, výchovou a působením svého okolí má člověk v sobě zakódovaný pocit, že k tomu hlavně potřebuje lékařské prostředí, lékařskou pomoc … ale tu nejdůležitější sílu má v sobě každá maminka sama za sebe a společně s miminkem je tím hlavním aktérem celého zázraku zrození. Dalším radostným setkáním v pravou chvíli byla návštěva Martiny na jedné hodině tvé gravidjógy, když vyprávěla svůj „porodní“ příběh a jakými stezkami se dostala k rozhodnutí porodit doma. Jako by mi mluvila z duše.
Pomalu se blížil určený čas, nejkrásnější okamžik v mém dosavadním životě a já cítila naprostý vnitřní klid a těšila se, až přijdou první mořské vlny předporodních stahů.
Byla neděle, můj tatínek měl svátek a my se chystali na rodinnou oslavu. Ale už ráno jsem začala tušit, že dnešní den bude probíhat úplně jinak. Sice jsme ještě nasedli do auta, ale místo na oslavu jsme zamířili dokoupit poslední drobnosti k domácímu porodu. Stahy se začaly pomalu stupňovat a před polednem nás přijela poprvé zkontrolovat Ivana Königsmarková. Ačkoliv nejsem velkým přítelem vody, teplá koupel na radu Ivany byla úžasným pohlazením a uklidněním. Po ní Ivana odjela a my se měli ozvat až nastane jakákoliv změna … a kolem páté mi praskla voda … byla silně zakalená, a tak hned po Ivanině příjezdu jsme vyrazili do porodnice Na Bulovce. Přijetí bylo fajn, ale tu půlhodinu na monitoru jsem musela hodně rozdýchávat. S Ivaninou podporou jsme si také vybojovali odmítnutí preventivního podání antibiotik (vzhledem ke zkalené plodové vodě), i když jsme si tím vysloužili ne zrovna vstřícný přístup pana doktora. Zasáhli jsme do jeho sféry, odmítli jeho radu a řídili se vlastními pocity … Stahy se stále více stupňovaly a já si vzpomínala na rady z jógy, dýchat, uvolňovat se, plout na vlnách a tím se dostávat stále blíže vytouženému břehu. Byla jsem malou loďkou na rozbouřeném moři, vlny byly stále silnější a silnější, ale namísto strachu a paniky mnou prostupoval stále větší klid a radost z blížícího se nového začátku … Přesně pět minut před půlnocí vylétl náš malý anděl, nejdražší poklad a Boží dar do našeho života … malá Johanka.
Ráda bych poděkovala za obrovskou podporu hlavně svému muži Ondrovi a společně bychom rádi poděkovali Jitce Stehlíkové, která ve mně více probudila a podpořila ženskou sílu a Ivaně Königsmarkové za totéž a za všechnu duševní i fyzickou pomoc nejen při porodu. Píši tento příběh před Velikonocemi 2006, Johanka spokojeně spí ve vedlejším pokoji a my moc doufáme, že koncem roku přijde ve zdraví na svět v tom samém pokoji její sestřička nebo bratříček … přišel k nám náš další anděl …
ALICE: Jitko, já měla tak rychlý porod, že není celkem co vyprávět..
Bolesti mi začaly asi v 22h, mírné, ještě ne úplně pravidelné… Asi ve 23h. jsem již věděla, že budu rodit… Snažila jsem se dýchat, uvolňovat se, ale hlavně se moc těšit na naši holčičku…
Manžel byl s holkama, tedy s našimi dcerami, Kačenkou 14 let a Barunkou 10 let, v letním kině. Musela jsem na ně počkat. Když přijeli, holky jsme uložili, já chodila prodýchávat stahy, aby neměly starost. Asi ve 23.45h jsme dorazili do porodnice a Emma se narodila půl hodiny po půlnoci. Krásná a čilá… Hned na porodním sále jsem si ji k sobě přiložila, Emmička hned sála, měla se čile ke světu. Oba jsme s manželem zažívali, vlastně ve třech, pocity toho největšího štěstí… Myslím, že mi pomohlo uvolňování, klid, také, že to bylo již potřetí…
Měj se hezky, těším se na seminář.
GABRIELA: Ahoj Jitko, zdravím a děkuji Ti za milé řádky.
Musím říct, že si našeho chlapečka opravdu užívám a i přes chvíle únavy jsem moc spokojená…:)) I když je to zatím velmi krátce po porodu, připadá mi chvílemi, že HO máme už celou věčnost a jakoby už nevím, jaká byla doba, když jsme byli jenom dva. Stejně tak musím říct, že se mi „tak nějak vymazal z paměti“ zážitek z porodu, i když si ho samozřejmě pamatuji. I v den, kdy se Kubik narodil a mě odvezli nahoru na pokoj, jsem i po tom vyčerpání vůbec nebyla schopná usnout a už ten večer mi připadal porod jakoby se sám stal tak před sto lety.
Asi je to tím, že těch nových pocitů a zážitků z nového tvorečka bylo tolik, že se prostě na všechny ostatní zážitky jaksi už nedostalo. Od doby co jsem ale doma, tak jsem si ten večer a noc a vůbec celý porod tak nějak přemítala v hlavě, tak doufám, že až bude trochu více času, tak se pustím do toho zavzpomínání na něj. Musím říci, že výstižně bych náš porod charakterizovala slovy „krátký, rychlý a velmi intenzivní“ a s jeho průběhem jsem byla celkem spokojená…
RADKA: tak už jsme 4!!!! Míša (Michal) se narodil v neděli 12. 3. 2006 v 12.07 h a měl 3800g a 52 cm.
Narodil se stejně jako Danielka v nemocnici v Neratovicích a velkou podporou pro nás byla – jak již tradičně:-)- porodní asistentka Věrka Nováková. Tu jsme zastihli na konci noční směny, kdy rodili hned několik miminek najednou a zůstala s námi „do oběda“, kdy se Míša narodil. Ráno jsme se museli probrodit závějema, jak u nás na vesnici, tak i na okresních cestách. Jan měl s sebou pro jistotu v autě i deku atd.:-) (viz instrukce z kurzu:-). Do porodnice jsme dorazili před 8h, zabydleli se (byla jsem poslední před stop stavem, baby boom) a pak už Jan ani neposnídal – tedy dal si pak pozdní oběd….Tak 2 h jsem strávila ve vaně a pak na příjemně zařízeném sále jen s Janem a občas s Věrkou – hlavně ve finále. Doktorka přišla až na závěr (po dohodě s Věrkou, že vše je ok). Na sále jsem se mohla volně pohybovat, byl prostorný, s balonem a jinýma pomůckama….Moc nám pomohl Janík (masíroval, nechal si drtit ruce a stříhal také odvážně šňůru).
Jinak jsme odrodili bez chemie, i když tlaky a kontrakce v závěru byly zajímavé (slábnoucí kontrakce mé tělo asi nezná:-) a vzala bych téměř „cokoliv“. Plodová voda odešla těsně před tím, než Míša vykoukl, vak si tlačil před sebou – hezkej airbag, podle Věrky je to pro miminka šetrné, i když to doktoři neradi vidí. S miminkem jsme se mohli s Janíkem přivítat, neumývali nám ho, ani jinak příliš netrápili. Jinak v Neratovicích jsme byli moc spokojeni – jak s doktory na gynekologii, tak i na dětském – snažili se poradit, pomoci- ve dne, v noci, pomáhali i s kojením. Míšovi se do kojení, dokud nebylo mlíčko, moc nechtělo – je fajnšmekr – počkal si až teklo, do té doby hodně spal. To ho neopouští ani teď – spí moc rád, občas trápí prdíky, ale jde to. Dcerka Danielka změnu zvládla k mému překvapení velmi dobře: opatruje ho, chodí
hladit, houpat v kolébce aj. Také mu nabízí jídlo, sušenky a chtěla aby seděl u oběda u stolu. Pomalu začíná chápat, co malé mimi dělá a nedělá, dokonce dobře snáší i když brečí… na kojení nežárlí. Trošku se chce víc tulit, chce víc dudáka, vyžaduje mou a Janovu pozornost víc, ale počká, když zrovna nemůžem. Tak tolik od nás. Sžíváme se dohromady a je nám fajn. Jen co budem v plné formě, rádi vás postupně uvidíme na gravidjóze. Teď si naplno užívám domácích pantoflí…Těším se na další setkání, ať už na józe, nebo jinde. ps 1: Jinak k porodu jsem měla masážní oleje od Nobis tilia (pro 1., 2. dobu porodní, náročný porod). Některé jsem ani nepoužila, jiné hlavně na kříže, ruce, nohy.
ps 2: objevila jsem nové ekolog. prací prostředky, i vyzkoušela. Mrkněte na www.missiva.cz a www.dongemini.cz. Poměr cena-kvalita-účinek i nezávadnost pro přírodu a hlavně kojence je zajímavá. Můj tip: Persan od dongemini – i pro alergiky, kojence. Aviváž nepoužívám.
KATKA: Mila Jitko, chci Vam mockrat podekovat za zaslany porodni pribeh od Martiny,
ktery mi ted krasne zprijemnil podvecer a oslovil me uz na samem pocatku. Taky cekame holcicku a taky se bude jmenovat Viktorie… to me tak pobavilo a navnadilo hned na zacatek…. Jako dite jsem se porodu vzdycky silene desila, protoze z vypraveni matek jsem pochopila, ze to neni nic prijemneho, dneska uz jsem ale dospela do stavu, kdy vim, ze porod neni zadna hrozba, ale zcela prirozena vec, kterou zvladnu. Verim ve svou vlastni vnitrni silu a nepripoustim si zadne komplikace. Proste vim, ze vsechno pujde tak jak ma. Mozna samotne tehotenstvi a ozyvajici se miminko v brisku mi dava jeste vetsi silu v sebe sama.
Tak jsem Vam jenom chtela podekovat, za to, co delate a jak to delate. Je to moc bezva. A nam obema se to moc libi 🙂 Diky a tesim se ve stredu na gravidjogu.
ALENA: Ahoj Jitko, omlouvám se, že jsem se neozvala dřív, ale jsem ráda, že ti píšu až tak pozdě,
protože vše vidím střízlivěji s časovým odstupem. Barča se narodila 30. srpna, tři dny po termínu, takže vlastně v termínu. Rodila jsem v Krčské nemocnici. Zrovna dneska ke mně přijde kamarádka, která má termín v prosinci a rodí U Apolináře a tak se mi to v hlavě všechno sumíruje a říkám si, že by pár postřehů přišlo vhod všem natěšeným i ustrašeným budoucím maminkám, co chodí k tobě na gravidjógu (já chodila k tobě na kursy do YMCy, jestli si vzpomínáš, původně jsem myslela, že budu mít kluka J).
Týden před termínem jsem se radovala, že jsem už otevřená na 1,5 cm a že se do týdne určitě otevřu víc a porod se nebude táhnout. Omyl! V pondělí, 29. srpna ráno asi v půl třetí mě vzbudily pravidelné bolesti jakoby menstruační, vstala jsem, začala jsem počítat intervaly, koukala na televizi (asi nezapomenu, že dávali starý film Parohy s O. Novým a pak děsně erotickej film, kterej jsem ovšem neviděla celej J) a přitom vyjídala ledničku, protože jsem věděla, že mi v nemocnici nic nedaj. V šest jsem vzbudila manžela, pořád jsem se usmívala, byla jsem sice trochu nervózní, ale kontrakce byly už po pěti minutách. Vyrazili jsme autem. Krásně optimistické. V nemocnici mě hned přijali, ale během stahů jsem už moc nevnímala. Samozřejmě mi dali podepsat jakási prohlášení, psaná hustě drobným písmem, takže jsem ani nevěděla, co vlastně podepisuju, protože jsem na čtení zrovna neměla náladu a ani čas. Příště bych si to byla vyžádala aspoň týden před porodem. Hned mě vzali na sál, nebudu popisovat procesy, které se dějí vždycky, holení, klistýr, monitorování.
Doktorka mi sdělila, že jsem otevřená na 2 cm, což je málo, a dala mi injekci na otevření a jednu proti bolesti. Ta druhá byla šílená, hodně bolelo vpíchnutí a potom jsem byla přiopilá, zblblá, bolesti jsem sice vnímala, jako by byly dál, cítila jsem se jako po pěti paňácích čehosi silného. A pospávala jsem a zdály se mi děsně ujetý sny, jako tančící kostičky puzzle, který jsem doma skládala dva týdny před porodem (mimochodem stihla jsem asi třetinu, zbytek složím zřejmě, až malá pojede na tábor J). V poledne zase změřili otevření, pořád málo doktor řekl, ať se projdu, najím, uklidním, když to nepomůže, prý si mě tu nechají přes noc. Stahy stále po 2-5 min., ale vzhledem k tomu, co následovalo další den, byly poměrně nebolestivé. Nepomohlo to a já se ubytovala na nadstandartu i s Radkem. Zase mi dali na noc oblbovací injekci, tak jsem se vyspala. Ráno zjistili, že jsem už na sedm cm, takže jdem na to. Opět mi dali oblbovák, což tentokrát neměli dělat. Mezi stahama jsem zase pospávala, zdály se mi nesmysly, bolesti byly téměř už pořád. Měla jsem tam, bohužel, pěkně nepříjemnou sestru, vynadala mi, že moc krvácím a mám si hlídat, abych měla vložky pod sebou a nešpinila prostěradlo, protože je i pro ostatní. Kr… No, byla bych se vyjádřila hruběji o této paní, kdybych na to měla sílu, to si jistě dokážeš představit. Vůbec byla taková neslaná nemastná, pouze když přišel pan doktor začala se rozplývat něhou. Radek mi dával obklady a pití.
Mám pocit, že nějak spoléhali na mého manžela a neradili mi, jak mám dýchat. Ke konci jsem začala panikařit, během stahu jsem dýchala povrchně, z čehož se mi strašně motala hlava a dostala jsem strach, že tam zkolabuju. Řekla jsem Radkovi, ať mi přivede sestru, aby mi pomohla. Přišla jiná než ona nevrlá, moc milá, řekla mi jak dýchat (samozřejmě zhluboka, to jsem věděla od tebe, ale nemohla jsem se soustředit, což bych přičetla na vrub oblbováku). Pak tam najednou bylo spousta lidí, myslím, že i medici, protože jich tam bylo aspoň šest, pan doktor si počínal jako profesionál, radil, kdy tlačit, přisunuli mi madla na ruce a nohy. Ohromně to pomohlo, tlačení je zázrak, opravdu, měla jsem pocit, že v podstatě nic nedělám, jen svaly v mém břiše pracují samy. Pak si pamatuju, doktor řekl, když teď zatlačíte, bude miminko venku. Tak jsem se do toho dala, před očima spousta světýlek, na dvě zatlačení mnou projelo tělíčko. Bolelo to příšerně, ale byl to nejhezčí zážitek. Taková úleva… Barču mi ukázali, sdělili, že je to holčička J, byla celá taková šedá a vyplazovala červený jazýček.
Byla jsem tak zblblá, že jsem úplně vážně v duchu uvažovala o tom, jak je to možné, že máme černouška. Pak šla Barča na běžné procedůry a doktor mě zašíval, což mě bolelo. Po šití mi Barču dali hned k prsu, byla hrozně roztomilá. Moje jediné pocity první dva dny byly – konečně to mám za sebou a žádný další dítě nechci. Je ale pravda, že časem se opravdu vzpomíná jen na to hezké a tak si už asi od prvního týdne říkám, že to zas tak zlý nebylo a že to podruhý přežiju taky. Je jedna věc, o které jsme se na gravidjóze nebavily, a to je začátek šestinedělí a pobyt v nemocnici. Ač jsem byla na nadstandardu, byla to hrůza. Každý den jsem spala cca 3 hodiny, byla jsem úplně vyřízená, protože malá usínala kolem půlnoci a já musela mít rozsvícené světlo a nemohla spát a pořád jsem kontrolovala, jestli žije. To je dost velká nevýhoda nadstandardu, není tam jiná maminka, která by se třeba mohla kouknout. Moje zašití vč. obrovské modřiny, kterou radši nebudu popisovat, se hojila opravdu pomalu, takže jsem nemohla sedět. Žehnám dubové kůře, jejíž odvar jsem použila doma, je to opravdu zázrak! A taky mamince, která u nás byla první den a já jsem mohla spát.
Začátky jsou opravdu náročný, Barča pořád brečela a navíc usíná dost pozdě v noci, na což nejsme zvyklí, ale časem se to všechno nějak vylepší, v pátem týdnu se na mě už usmála, teď mluví, brouká a mrška si dokonce sedá (a to jí nejsou ani tři měsíce). Ještě jeden postřeh, mám známé, které rodily U Apolináře, a těm nedali miminko hned po porodu k prsu, ale až po několika hodinách. Obě se nechytla, nebyla schopná sát. Mně sice nedali Barču na bříško, ale kojíme bez problémů, tak si myslím, že by si to měly maminky ohlídat. Jsem opravdu ráda, že kojím (cca 10x denně), protože s umělou výživou, kromě toho, že to není pro miminko to „pravé“, je spousta práce. Takže, pokud můžu radit ze své zkušenosti, nenechte si dávat oblbováky, připravte se na to, že i v nemocnici jsou jen lidé, tedy i pit…, a mějte partnera v pohotovosti. A taky pomocnou ruku doma, já jsem se nestačila ani v nemocnici občas najíst, jak jsem lítala kolem Barči. Jitko, moc tě a všechny ostatní maminky pozdravuju a jestli máš zprávy o holkách, co chodily na gravidjógu před prázdninama, určitě mi ji pošli. Měj se krásně.
ÁJA: V utery 14.6. ve 23:35 se nam doma 🙂 narodila Anezka – 4 kg a 52 cm.
V utery v 1 hod v noci mi praskla plodova voda, ale uteklo ji jen malinko, protoze otvor Anezka ucpala hlavickou. Zavolali jsme Ivane Koenixmarkove a divali se na pohadku. Ivana nam po prohlidce rekla, ze jsme na zacatku a muzeme jit klidne spat. Den jsme pak stravili sami a v klidu (Pistik byl nejdrive ve skolce a pak se svou stejne starou sestrenkou).
Rizikova byla doba od 16 do 21, kdy Ivana mela seminar a nemohla. Olinka Riglova z CAPu mohla byt u nas do 18:30 (dokonce byla ochotna ev. rodit s nami doma), ale od 19 mela sluzbu v CAPu, takze bych musela s ni do nemocnice. Ale mimi si pockalo a intenzivnejsi stahy zacly az v 9 hod., kdy uz k nam dorazila Ivana. Dychala se mnou a to me moc uklidnilo (pri 1. porodu jsem dychala moc rychle a zadne pauzy klidu jsem nemela). Pak jsme myslela, ze pujdu na zachod, ale ukazalo se, ze zacinam rodit, tak me Ivana odvedla zpatky a Anezka se za chvili narodila.
Dala mi, ale zabrat, protože se zrovna nejak zamyslela a mela rucicku u hlavicky a ja myslela, ze me to roztrhne, takze jsem si i nalezite zakricela. Rodila jsem ve stoje oprena o Vojtu a u porodu byla dokonce i Vojtova maminka. Ta me po porodu – po 2. dobe zezadu drzela a hladila, coz bylo prijemne a uklidnujici. Abych to shrnula – vse, co jsem si rikala v afirmaci o prubehu porodu, se splnilo, byl to krasny radostny zazitek v klidu, pohode a soukromi, jak jsem si prala. Jen jsem v afirmaci zapomnela se zminit o bolesti (která se dostala na hranici snesitelnosti, az kdyz se mimi dostavalo ven, jinak jsem ji vcelku uspesne prodychala a v pauzach zertovala a byla stastna), priste musim byt duslednejsi a na nic nezapomenout.Kdyz jsme si s Vojtou oba porody porovnavali, tak to bylo nebe a dudy a byli jsme oba radi, ze ten 2. byl doma.Ted se mame obe k svetu – Anezka ma porad chut k jidlu, ale i pekne spinka.
Krystufek ji dava pusinky, tuli se k ni, pomaha s prebalovanim. Zatim tedy Anezku prijima moc hezky. Budeme se tesit po prazdninach na videnou v gravidjóze, kam se prijdeme predstavit. Krasny pobyt u more s jogou.