„Jsou lidé obrovského intelektu, kteří po celý život shromažďují vědomosti o mnoha věcech. Zeptejte se jich, zda rozřešili tajemství člověka, zda nad sebou zvítězili. Svěsí ve studu hlavu. K jakému užitku je vědět vše sototaní, když nevíte, kdo jste?“ ptá se duchovní učitel Šrí Ramana Maharši v č. 7/1998 našeho časopisu. Tehdy jsme představili jeho život a dílo, dnes nás naše čtenářka pozve do míst, kde tento svěoznámý jógin žil.
Když šestnáctiletý student Ramana v malém jednopatrovém domku blízko monumentálního chrámu Minakší v Maduře, v jižní Indii, po úzkostném prožitku strachu ze smrti silou poznání dosáhl osvícení, samádhi, jeho život se proměnil. A spolu s ním se proměnily a stále proměňují životy těch, kteří k němu byli přivedeni. Ramana Maharši, tamilský džnána jogín (džnána – Poznání), strávil následujících padesát let meditacemi u magické hory Arunáčaly. Ačkoli jeho tělesné ostatky strávil již před více než padesáti lety oheň, síla jeho ducha stále poutá ty, kteří hledají pravdu o sobě, o světě, o bohu.
Mám neodbytný pocit, že si mě Ramana přitáhl. Nebyla jsem to já, kdo pátral jeho cestou. Vždycky jakoby náhodou se mi postavil do života. Počátkem devadesátých let jsem na pár dní dostala k zapůjčení jednu z prvních knížek o něm, to bylo mé první setkání s ním. A následovaly zmínky o něm v knížkách, které mi přicházívaly do rukou, dozvěděla jsem se, jak hluboce s ním byli spojeni nejen velcí čeští mystikové (František Drtikol, manželé Tomášovi a řada jiných), ale především Paul Brunton, který svůj obrat k Duchu uskutečnil právě v ášramu pod Arunáčalou, jak to popisuje ve světoznámých Tajnostech indických. S tím se prolínaly různé příhody mých přátel, kteří podobně jako já hledali poznání, a indický světec se jim zjevoval ve snech či meditacích. Ramana vstupoval do života jaksi upozaděn, nenápadně. V některých obdobích svých životních trampot jsem si na něj ani nevzpomněla. Jeho nesmírně laskavý a hluboký pohled mě provázel v mnoha životních zkouškách mlčky, nechával si čas. A až letos v únoru mě přivedl do Indie, do ášramu, a na cestu k svému pravému já.
Cesta autobusem z Madrasu (nyní indickou vládou přejmenovaného zpět na původní Činaj) trvá do Tiruvannamalai téměř čtyři hodiny. Městečko se rozprostírá na jižním úpatí špičaté Arunáčaly. Vévodí mu staletý chrám s typickými věžemi drávidské architektury. Naším cílem, mě a mojí mladší sestry Hany, bylo pobýt několik vzácných dní v ášramu, který Ramana založil. Ochotný rikša nás zaveze před bránu s výmluvným nápisem RAMANASRAMAN, dokořán otevřenou, vstoupíme do stínu staletých stromů s batohy na zádech. Okamžitě se nás ujímá jeden z představených kláštera, uloží naši bagáž a pozve nás na oběd, jednoduchým pohybem ruky nám přikáže se vyzout. Vstupujeme na posvátnou půdu. Jsme přivedeny do starobylé jídelny s dřevěnými sloupy. Na kachlové podlaze leží banánové listy, na něž nám usměvaví bráhmani za chvíli naloží porce rýže, zeleniny, omáček a jogurtu. Opičky za mřížovím okna sledují, kolik jim necháme nedojedeného, banánové listy poté spase ášramové stádo krav. Polední žár vrcholí, je čas na siestu. A nejenom lidé, ale i bohové musí odpočívat, bráhmani uzavřou obě klášterní svatyně, meditační prostory kolem nich a zavládne ticho přerušované jen občasným křikem pávů z ášramových zahrad. Nemůžeme uvěřit tomuto zázraku. Sedíme pod mohutným pípalovým stromem a náš pohled se soustředí stále na horu nad námi, na Arunáčalu. Jak blízká je mi tato hora, jak známá a zároveň tajuplná! Vyzařuje z ní obrovská síla a já se snažím zachytit, v čem ta síla spočívá. Ale nejde to tak rychle. Nejprve se musím zbavit svých nánosů, bloků a zatemnělostí, které jsem si sem přivezla. A potom musím také naplnit smysly, které jsou jako očarované, všechno je pro ně tak úžasné, tak zajímavé: lidé, rituály, příroda.
Setkání s hinduismem
Každý, kdo dostane potvrzené pozvání k pobytu, je v ášramu ponechán sobě. Je ponechán Ramanovi. Neměnný program obřadů, které vykonávají bráhmani, slouží tak jako ve všech hinduistických chrámech k tomu, aby byl přesně ritualizovanou obětí (púdža) udržován svět vcelku, v chodu, aby přízeň bohů mohla trvale platit člověku a jeho proměně koloběhem životů. Ti, kteří přijíždějí do ášramu pravidelně, jako třeba pan Rudolf Skarnitzl, velký propagátor a překladatel Maharšiho učení v Čechách, s nímž jsme se zde náhodou ve stejnou dobu sešli, už nemají potřebu se hinduistických obřadů ve svatyních účastnit a většinu času věnují meditacím. Ale pro nás je všechno nové, všechno poprvé. Navíc je to jedinečná příležitost vidět obřad jako ne-hinduista. V žádném indickém chrámu vás totiž k němu nepustí. Většinou je vám zapovězeno i jen vstoupit do svatyně (za malý peněžní obnos však se i kněží nechali kolikrát při našem následném putování Indií obměkčit, takže jsme v době mimo obřad například viděly tajuplnou svatyni s Božskou Pannou-Kumarí v chrámu na nejjižnějším bodě Indie nebo obrovský posvátný symbol boha Šivy lingam v Kančípuram).
Celodenní služba bohům začíná ranními zpěvy ve svatyni Mistra (Bhagavana, Svatého), která je zasvěcena Šivovi, jednomu z trojice hlavních hinduistických bohů. Zpěvy jsou zakončeny podáváním mléka, posvátného nápoje, po lžičce každému návštěvníkovi, který ke knězi natáhne pravou dlaň. Během zpěvů většina těch poutníků, kteří po ránu přijdou, provádí pradakšanu, rituální obcházení „otláře“, jejímž účelem je přesně vymezit hranici posvátna, magickými kruhy jakoby stvrdit svou sounáležitost s neviditelnem, uvést se v ně. Navíc cítím, jak se ve mně pravidelnou chůzí ve směru hodinových ručiček, za zvuků monotónního odříkávání manter postupně uvolňuje i podprahové napětí, jak se očišťuji. Na snídani se už scházejí vesměs všichni dočasní návštěvníci, většina jsou Indové, usedají v jídelně na zem k banánovým nebo betelovým listům místo talíře. Čestná místa podél stěn lemují dřevěné lavice a stoly, u nich zasednou moudří sádhuové, svatí muži i ženy, kteří se vzdali osobního života, majetku i rodiny a putují zemí žijíce z milodarů klášterů a prostých obyvatel. Nad jejich hlavami visí desítky zarámovaných fotografií různých velikostí význačných osobností duchovního života Indie, ale především Ramana v jednotlivých fázích svého života. Zajímavé je, že největším obrazem je mezi nimi černobílý portrét Ježíše Krista.
Dopolední púdže v obou klášterních svatyních předchází hodinová recitace véd, kterou odříkávají jak kněží, tak skupinka bráhmanských chlapců, kteří obvykle od osmi do čtrnácti let získávají v klášterech vzdělání. Obřady, při nichž jsou přinesené obětiny (květiny, banány, kokos) proměněny v prasád a rozdány věřícím, trvají až do oběda. Odpoledne po odpočinku se oběť opakuje se stejnou naléhavostí až do večeře.
Maharšiho doteky
Maharši nepodnikal žádné cesty, nehlásal veřejně své učení, byli to druzí lidé, kteří přitahováni jeho zvláštní schopností proměňovat nitro k lásce a míru k němu přicházeli. Bylo zajímavé sledovat, jak moje sestra, která o Maharšim nevěděla téměř nic, jako citlivá bytost dokázala okamžitě zachytit a prožívat jeho stále živou přítomnost. Jednoho rána jsme se vypravili spolu s panem Skarnitzlem a další Češkou paní Evou do pár kilometrů vzdáleného Skandašramu na hoře Arunáčala. V něm Mahariši strávil sedm let v opuštění od lidí, sem přijela jeho matka, aby se zde postarala o jídlo pro svého syna, a s jeho duchovní pomocí i ona dosáhla samádhi. Cestou vzhůru jsme měly s Hankou stále pocit, že slyšíme za sebou někoho kráčet. Ačkoli jsme se ustavičně otáčely, zda nás nedochází další poutník, prošli jsme úzkou křivolakou pěšinou ke skalní rozsedlině Maharšiho poustevny jen my čtyři. Snad jsme dokázaly vnímat dávné stopy bosých nohou…
Vyprahlý svah bez stromů a téměř i bez keřů se proměnil vstupem do ášramu v chladivý dotek košatých stromů, které zastínily miniaturní domky a svatyňku. Pramen, který zde vyvěral ze skály, očišťoval a posvěcoval toto místo, vytvořil ve skále malé jezírko. Naprostý klid, ticho a mír. Shlíželi jsme na město s rozložitým chrámem a ani náznakem k nám nedolehl jediný hlučný klakson, kterým si každý automobilista klestí v Indii cestu. Svět jako by zkameněl, stal se kulisou kdesi v hlubinách. Nyní jsme si už obě byly jisté, že téměř nahá postava světce může odkudkoli vystoupit, přejít kolem nás, tak zřetelně jsme vnímaly jeho blízkost. Ale nešlo jen o fyzický rozměr jeho přítomnosti. Jakmile jsme usedly u pramene, zavřely oči, rázem jsme byly odňaty svému životu, tedy tomu, co jsme za svůj život do této chvíle považovaly. Znakem dobré cesty bylo naše klidné přijetí tohoto nového poznání. Jevová stránka bytí najednou neměla tak zřetelnou převahu, zářivá jistota věčné harmonie, ke které jsme byly zčistajasna uvedeny, do nás vlévala naději, že ji lze žít tady a teď a posílila nás v přijímání božského Já jsem.
Vraceli jsme se v poledne, tiché šelestění trav, v duchu jsme si zpívaly spolu s Maharšim:“Arunáčala, Arunáčala…“, protože bylo patrné, že hora sama je božskou bytostí a bez nároků na cokoli dává zaznívat své síle tomu, kdo ji umí zachytit. A tak jsme prožily to, o čem Bhagavan zpíval: „O, Arunáčalo, ty vyvrátíš z kořenů ego těm, kdo na tebe meditují ve svém srdci…“
Pohyb v kruhu?
Když někdo opakuje stále tytéž chyby, když se mu dějí stále stejná „příkoří“ a ať udělá cokoli, dopadne to vždy stejně – špatně, ocitl se v kruhu. Není tak lehké z něj vystoupit. Naše přesvědčení o správnosti zvoleného řešení je ovšem onou jedinou překážkou, která nám brání z kruhu vystoupit. Arunáčala nabízí řešení, jak kruh může být překonán – kruhem, který nás z vyjetých kolejí odmotá. Poutníci v tisících chodívají za úplňku kolem Arunáčaly.
Čas meditací nás uvnitřňoval, ale dny určené k pobytu v tomto požehnaném místě se rychle krátily. Pozorovala jsem, jak je díky meditacím moje mysl projasněnější a klidnější a už tolik neútočí tisíci myšlenkami na niterné soustředění, ovšem můj současný „životní kruh“ byl stále tuhý jako ocelová obruč. Den před odjezdem jsem se tedy vypravila spolu s jednou poutnicí na osmnáctikilometrovou obchůzku posvátné hory.
Vrcholek pokrýval mrak, který ani po východu slunce nezmizel. Horko se začínalo rozlévat krajinou, kráčely jsme úzkou pěšinou v kamení a mezi keři a suchými travinami. Ať jsme šly hodinu nebo dvě, vítr vždy utrhl cíp mračna od vrcholku tak, že jsme stále byly ve stínu… První zastávka u posvátného jezírka-lázně, kde je svatyně pobořená a socha meditujícího jógina má uraženou hlavu. Ale nepadá tady na člověka smutek. Věci nemají váhu, dýchá tu cosi většího, sama hora tady přebývá v zrcadlení hladiny. Voda je bělavě kalná, napojená „mlékem Parvátí“, manželky Šivovy. V období dešťů stékají po stráních potůčky jako bílé stuhy. Vstoupíme po zarostlém schodišti bosýma nohama do lázně. Stíny okolních stromů ustoupí a dokonce na naše nachýlené hlavy zasvítí zprudka slunce. Znamení očisty? Zdá se, jako by všechno bylo znamením. Každá další zastávka u chrámků, v hájích, v kamenném bludišti. Nemohu se nasytit pohledu na horu, jejích pět vrcholků září jako kamenné plameny. Zaplaví mne nesmírná lítost, když se ocitáme zpátky v městečku, že se kruh kolem hory uzavírá, zdá se mi, že cesta trvala jen malou chvíli. A je poledne, vracíme se městem do ášramu, hlučné ulice, jimiž se prodíráme davy a zvláštní chaotickou dopravou, nemají už nic z útočnosti civilizace. Ne, nic se mezitím nezměnilo, život tisíců Indů zde stále plyne ve stejném duchu. Moje oči, uši, můj cit, mé přijímání, vnímání, vše je sice moje, avšak je to zároveň odevzdáno někam výš. Přistihuji se, že cítím dokonce rozkoš pobývat teď zde. V malé čajovně otevřené do živé ulice si dávám se svou spolupoutnicí pravý indický čaj: přeslazený, s vařeným mlékem a silný tak, až jazyk drhne o patro. Ještě nejsem s to vnímat, jak ve mně cosi hoří. Popel a prach toho dávno přežilého a nepotřebného v mém nitru rozvane Maharšiho dech až o pár dní v Maduře.
Dům blízko chrámu
A nebo chrám blízko božího domu? Na slovech tolik nezáleží. Po odjezdu z ášramu jsme se s Hankou vydaly na jih, a tak jsme nemohly minout starobylou Maduru, v níž kdysi pobýval i Marco Polo, nyní je to město s milionem obyvatel, v jehož historickém centru je rozložitý obdivuhodný chrámový komplex zasvěcený bohyni Minakší, další inkarnaci Šivovy manželky. Nezapomenutelné jsou chrámové věže s tisíci božích hierarchií v roztodivných pozicích, s několikerýma rukama, nohama, tvářemi – jsou vyjádřenou vizí dávných zřeců. Čirou náhodou (jak jinak v této zemi zázraků) nám jedni švédští manželé prozradí právě v den, kdy se v noci chystáme odjet, že chodívají meditovat do onoho domku, kde Maharši došel osvícení, a přesně nám popíší, kde se domek nachází. Je to jednoduché, ihned v ulici u jižní chrámové brány. Pospícháme tam okamžitě, ale dům je zavřený, dva vyhublí žebráci sedí na jeho vstupních schodech, dostanou pár rupií a uctivě nás pustí ke dveřím, kde je oznámení o otvíracích hodinách. A tak navečer vystoupáme úzkým schodištěm až do místa, o němž se zmiňují všechny životopisy Mistra – malý předpokoj bez oken je prázdný, na stěně dvě Ramanovy fotografie. Průvodce, postarší bráhman, který nás sem dovedl ze své kanceláře v přízemí, zapálí na zemi svíčku, otevře dveře do vedlejšího velikého pokoje, kde v jógové pozici meditují dva muži, a nechá nás rozhodnout se, kam usedneme. Neváháme ani chvilku. Malý nevětraný potemnělý prostor nás uchvátí. Spíše nás uchvátí Maharšiho věčný duch tady. Usedneme proti jeho portrétu z mládí, s očima zavřenýma se noříme v meditaci. A tak snadno jsme přeneseny ve svém nitru nad mysl, nad vášnivé vnímání přítomnosti, nad prožívání sebe v těchto tělech. Ničemu, docela ničemu se nebráníme, už ne, otevřené a oddané nabízíme jen svoji pokoru. To, k čemu se mnozí dopracovávají léty usilovných hodin ponorů, je najednou tady, dostáváme veliký dar, jako by se boží milost snesla až na nás, pláčeme obě.
Už se nedozvíme, jak dlouho jsme na oné „verandě“ pobývaly, čas jsme nevnímaly. Když jsme sestoupily do přízemní svatyňky, kněz právě začal púdžu: védské zpěvy, rituální úkony, žehnání ohněm. Stály jsme mezi několika indickými poutníky jako přikované, tato oběť byla jen završením většího obřadu, kterým jsme prošly. Nakonec nám kněz přinesl prasád, posvěcený banán a několik krystalů hnědého cukru. Vyšly jsme do ulic jako omámené, motaly jsme se jako opilé. Smály jsme se a nevěděly proč, čemu. Lehkost a radost. Láska a štěstí. Jak slabá jsou tato slova na vyjádření toho, co jsme prožily, co se v nás zrodilo v nejčistší podobě, co do nás bylo vtisknuto, vypáleno, co nám bylo darováno shůry.
Seděly jsme potom až do noci v chrámu bohyně Minakší, za úplňkové noci pod věčnými hvězdami, stále sem proudily davy poutníků. Ten malý dům kousek odtud však zářil jinou silou, bez modliteb, bez rituálů, bez zprostředkovatelů přinášel lidské duši dotyk, o kterém se jenom sní. Drahý, předrahý Maharši, Bhagavane, jakými podivuhodnými cestami jsi nás vedl. Jak jemně jsi nás ponoukal k proměně. Jak tajemně jsi skryt ve všem, co nyní jsme.
Děkujeme ti.
Jitka Světlíková
Indické putování za Ramanou Maharšim
Regenerace č. 8, 2002