Pohled sofiologie na zdraví a nemoc
RNDr. Emil Páleš, CSc. pracoval do roku 1994 jako vědecký pracovník Slovenské akademie věd. V roce 1994 založil a nyní vede nadaci Sophia. Svou prací navazuje na sofiologii Komenského, Solovjova a štúrovců – sofiologii jako úsilí o syntézu tří oblastí poznání (kosmologie, antropologie a teologie) stejně jako tří pramenů poznání (zjevení, rozumu a smyslové zkušenosti). V jeho původním výzkumu má zásadní význam objev synchronního a periodického působení pravzorů v dějinách kultury a v evoluci přírody.
Protože jeho práce přináší řadu inspirativních hypotéz a faktů, požádali jsme jej o rozhovor týkající se problematiky zdraví a nemoci.
Vloni vyšla v českém překladu kniha, na níž pracujete už více jak dvě desetiletí – „Angelologie dějin“. A vaši nauku o andělech jste přednesl na univerzitách v norském Trondheimu a ve Vídni. Po 700 letech od dob Tomáše Akvinského jste zřejmě první, kdo přenesl diskusi o angelologii opět na univerzitní půdu. Čím se vaše práce liší od dnes populárních knih o andělech?
Podařilo se mi skutečně dokázat, že středověká nauka o andělech byla pravdivá, přinejmenším v některých svých částech. V církvích se totiž v existenci andělů dávno už jen „věřilo“ z úcty k tradici. A v populárních andělských kursech se usilují vizualizovat si anděly pomocí tvořivé představivosti. Každý si je však představuje jinak a tyto představy odpovídají spíše osobním sklonům a vkusu jednotlivce než něčemu reálnému. Mnozí lidé mají tušení a pocity něčeho neviditelného, ale vyžaduje to tvrdou práci, aby se tušení zušlechtila a povýšila až na objektivně pravdivé zření duchovního světa.
V čem spočívá váš důkaz a co jste vlastně dokázal?
Součástí tradiční angelologie byla i nauka o duších času. Sedm archandělů – Gabriel, Rafael, Anael, Michael, Samael, Zachariel a Orifiel – se cyklicky střídají (podobně jako dvanáct měsíčků ve známé pohádce). Každých 72 let se jeden z nich stane vládnoucím duchem doby a inspiruje lidstvo. Jako větší duchové času se v jiném pořadí střídají také každých 354 let.
Kořeny této nauky sahají až do babylonských chrámů a k sedmibožství uctívanému Babylóňany. Moje vlastní praxe a zkušenost mi pomohly si uvědomit, jaké duchovní skutečnosti se skrývají za tradičními, ale málo říkajícími jmény archandělů. Získal jsem tím něco jako zlatý klíč k dějinám lidstva. Střídání archandělů se totiž na zemi zrcadlí ve střídání kultur. Epochy jako romantismus, osvícenství, gotika, baroko či renesance se skutečně objevovaly a rytmicky vracely v časovém řádu, jaký starověcí mudrci popsali už před tisíciletími. Proroci, vědci, umělci a státníci zachytávali inspirace nového ducha času nezávisle na sobě i na vzdálených a odlehlých místech na Zemi.
K překvapení historiků a sociologů potvrzují statistické studie, že v dějinách se skutečně projevují právě takové tvořivé vlny a rytmy, jaké jsem předpokládal na základě angelologie. Předpověděl jsem dokonce pravděpodobný čas a kulturní styl ještě neznámých civilizací, které se mezitím skutečně našly (například vykopávky pyramid v Jižní Americe, stejně starých, jako jsou egyptské).
Souvisí nějak angelologie s lidským zdravím? Zajímalo by nás, zda se z ní dají vyvodit užitečné podněty pro zdravý životní styl anebo prevenci chorob.
Souvisí. Angelologie totiž zkoumá zároveň dějiny kultury a dějiny přírody. Za evolucí života na Zemi, ze dějinným vývojem kultur a také za psychologickým vývojem jednotlivce (biografií) se skrývají stejné tvořivé síly. Kdybychom chtěli nějakým moderním způsobem nahradit slovo „anděl“, řekli bychom, že jsou to pravzory, archetypy kolektivní psychologie. Tyto pravzory ovšem nejsou jen dědičnou zhuštěninou zkušeností našich prapředků. Jsou to mocnosti, které utvářely celé geologické vývojové epochy Země dávno před příchodem člověka.
V každém evolučním období se vyvíjely především určité orgány, tvary a funkce, a to u více zvířecích a rostlinných druhů současně bez toho, že by se navzájem křížily. Byla období, kdy vše živé mělo sklon zalézt do útulných domečků svých ulit, anebo vytvářelo agresivní ostny a rohy, anebo se pyšně ověnčilo barevnými ozdobami. Darwinismus je proto velmi jednostranná teorie, neboť ignoruje fakt, že ve vývoji života se projevuje řád, který není náhodný.
V psychologii jednotlivce (typy osobností), sociologii dějinných období (typy kultur) a v evoluční biologii (biologické druhy) se projevují tytéž pravzory se svými zákonitostmi ve stejném časovém sledu. To je ten důležitý nový poznatek, jenž nám dává do rukou nástroj k hlubšímu studiu souvislostí mezi duševním a tělesným, tedy psychosomatiky. Angelologie poskytuje chybějící teoretický rámec duchovnímu léčitelství. Praktické zkušenosti mnoha lékařů a homeopatů nejsou brány vážně často jen proto, že nejsou součástí myšlenkového systému (vědy) a jeví se tím jako „nevysvětlitelné“.
Můžete to ilustrovat nějakým konkrétním příkladem?
Vezměme si jako příklad evolučního období druhohory. Jaký byl tehdy hlavní vývojový trend? Na duševní úrovni živí tvorové rozvíjeli schopnost navazovat citové sociální vazby a na tělesné úrovni se zdokonalovaly především vylučovací a rozmnožovací orgány. Vyvinul se limbický systém mozku (centrum emocí). Objevilo se kojení, péče o narozená mláďata a rodinu. Vystupňovala se pohlavní dvojtvárnost. Vše se odělo pestrými barvami a začalo zpívat a vydávat zvuky. Ptactvo vynalezlo tanec (rituály dvoření) a začalo žít v párech (trvalém partnerství). Sociální hmyz jako včely a mravenci vytvořili společenství. Objevily se první kvetoucí rostliny.
Stejně tak v lidském životě známe takové období, kdy se silně probudí citový život člověka, zamilovanost a touha po kráse. A zároveň nastane tělesná přestavba, která zvýrazní mužské a ženské pohlavní znaky. Je to puberta.
A nakonec stejná období se pravidelně (každých 500 roků) objevují i v dějinách. Poslední takové období nazýváme romantismem. Předposledním byl čas trubadúrů a dvorní lásky ve 13. století. Lidé se začali oblékat do pestrých kostýmů, katedrály ozdobili rozetami a barevným sklem, zrodili se největší básníci a hudební skladatelé. Romantismus je pubertou dějin a druhohory pubertou evoluce.
Co z toho pro nás vyplývá?
Vyplývá z toho, že když má někdo nemocné ledviny nebo kůži, musí hledat duševní kořen své choroby v narušených mezilidských citových vazbách. Obojí je totiž vývojově hluboko spjaté, je to vnější a vnitřní stránka té samé věci. Je to duševní síla citové sympatie a antipatie, která v našich ledvinách hodnotí, vybírá vzácné a odmítá bezcenné, což se navenek jeví jako vylučování.
Když chceme takovému pacientovi něco předepsat, sáhneme po bylině s bohatou tvorbou květů. Tedy po něčem z druhohor. V květinách se tvoří látky podobné pohlavním hormonům, protože je utváří stejná duchovní mocnost – bohyně lásky a krásy, Afrodita, Venuše (v křesťanské mluvě archanděl Anael). Ona je inspirujícím duchem puberty, romantického období a byla geologickým duchem Země v druhohorách.
Nejedná se vlastně o klasickou nauku o signaturách, jak ji známe u Paracelsa?
Ano, je to ona. Z forem zvířat a rostlin se dá vyčíst signatura (podpis) té duchovní mocnosti či mocností, které ji utvářely. Je to umění, díky němuž můžeme prostým pohledem očí odhadnout účinky a látkové složení rostlin bez toho, abychom potřebovali chemickou laboratoř. Pokouším se nauku o signaturách vystavět znovu na nových základech zahrnujících psychologii a evoluční biologii 21. století. Díky tomu mohu starého dobrého Paracelsa v mnoha věcech potvrdit, ale také zpřesnit, neboť tradiční nauka se v průběhu staletí různým způsobem zprofanovala a zkomolila.
Když jsem s tímto bádáním začínal, měl jsem jeden zážitek, na který nezapomenu. Můj dobrý přítel lékař si ze mne utahoval, jestli si opravdu myslím, že lesní jahoda léčí lidské srdce, protože vypadá jako srdíčko. Byl to příklad dětinsky zjednodušené nauky o signaturách, která ovšemže nefunguje. Ale vyprovokoval mě tím, a tak jsme se rozhodli udělat malý test. Vzali jsme pětidílný Zentrichův herbář a mým úkolem bylo vybrat – jen podle vnějšího vzhledu – byliny, které léčí dechový systém a srdeční arytmii. Pohled na jeden obrázek netrval víc jak vteřinu, takže za deset minut jsem z více jak 400 bylin vybral asi dva tucty. Například konvalinku, srdečník a jiné. K velkému překvapení to byly skutečně antiarytmika.
Znal jste účinky těch rostlin, nebo jste je vybíral jen podle nějakého viditelného vnějšího znaku?
To krásné na tom je, že jsem účinky všech těchto rostlin opravdu neznal. Nejsem bylinkář. Dobře jsem však poznal kulturní dějiny. Věděl jsem, že archanděla Slunce Michaela uctívali staří Peršané a znal jsem jejich architekturu. A také jsem věděl, že Rafael, archanděl Merkura, byl duchem doby ve 12. století, kdy vznikla gotika. Poznal jsem ty byliny podle toho, že v sobě měly něco z gotického stylu a perské jednoduchosti a vznešenosti. Spolehl jsem se na to, že tyto duchovní bytosti působily tady i tam stejným způsobem.
Sluneční bytosti skutečně stvořily začátkem prvohor páteř (u rostlin stonek), cévní systém a srdce. A merkurské síly koncem prvohor hrudní koš s plícemi a rytmický listový systém rostlin. Perská sloupořadí jsou jinotajem páteře a srdečně-cévních drah. A gotická katedrála je uměleckou projekcí sil, které vystavěly lidský hrudník. Perská mystéria Slunce by dokonale vyléčila naše srdce, a hluboké duševní spojení s gotikou je lék pro dýchací systém. Kdo nemá v sobě sílu oživit tato vysoká duchovní mystéria, tomu zatím pomůže aspoň bylinka, do níž je tato duchovní moudrost začarovaná.
Dokázal byste odhadnout účinky každé rostliny, i neznámých exotických druhů?
To zdaleka ne. Mám pocit, že je to velké tajemství, z něhož jsem směl zahlédnout pouze zlomky. Přesto jsem přišel na ledacos, co se potvrdilo, a skládám si tyto poznatky jako kamínky do mozaiky, do pravdivého obrazu o člověku a přírodě.
Jak by tedy měl vypadat ucelenější obraz o člověku?
Odvěká moudrost má o člověku podstatně odlišný obraz, než je ten, k němuž dospěla svými metodami materialistická věda. Maimonides, arabský učenec 12. století, řekl: „všechny síly, které sídlí v těle, jsou andělé.“ Jde o to, že ony formotvorné síly, kterými se vytvářejí orgány, člověk čerpá od duchovních inteligencí, které na druhé straně souvisí s nebeskými tělesy. Čtenáři již určitě viděli známé středověké obrázky, kde je znázorněný člověk jako zvěrokruh. Vyjadřují starý názor, že tělo je utvářeno ze sil hvězd. Dvanáct znamení utváří dvanáct částí těla (hlavu, krk, paže, hruď…) a sedm planet se v člověku (jako v mikrokosmu) zrcadlí v sedmi životních procesech (růst, trávení, vylučování, cirkulace…). Skutečný člověk – to je neviditelný nehmotný organismus sestávající z duchovně-duševních procesů. Tělo jsou duchovní síly zachycené tíhou, hmotné částečky, které se včlenily do neviditelných siločar a vykouzlily před našima očima fyzickou postavu; duchovní forma naplněná látkou.
Jak potom vypadá medicína vycházející z takovéhoto obrazu člověka?
Především si musíme uvědomit, že člověk je mnohorozměrná bytost, která se skládá z vícera vrstev neboli „těl“. Každému z nich odpovídá medicína svého druhu. Každá má své opodstatnění v tom že účinkuje na jiné „tělo“ a v ideálním případě by se tyto medicíny měly vzájemně doplňovat.
Západní medicína se koncem 19. století omezila téměř výlučně na léčení fyzického těla fyzickými prostředky. Kdyby opravdu platilo, že člověk je mechanismus, stroj nebo řetězová chemická reakce, mohla by si tato medicína dělat aspoň teoretickou naději na úspěch. Není to však pravda. Fyzická medicína zapomíná na to, že fyzické orgány a různé útvary v těle jsou jen poslední, fyzickou zhuštěninou, výsledkem éterických procesů, které se odehrávají v životním těle. Tyto procesy jsou důležitější než jen jejich konečné produkty.
Nádor nestačí vyřezat, protože proces rakovinného bujení neustále pokračuje. Chirurgicky můžete odebrat ze žlučníku kameny, ale kamenotvorný proces pokračuje dál a nové kameny se budou tvořit nezmenšeným tempem. Vyřezat a odstranit nějaký orgán (žlučník, mandle), to přece není žádné léčení. S odstraněným orgánem nejsou problémy, ale zmizí i nějaká užitečná funkce.
Jakou funkce mají například mandle při chřipce?
Aurický obraz chřipky je takovýto: životní síly (tryskající z dolní části těla) jsou oslabeny a astrální tělo plné nečistot se shora rozšiřuje a zatlačuje je mocně dolů. Jde o zplodiny duševní činnosti, které už éterické (životní) tělo nedokáže odstraňovat. V důsledku změněné rovnováhy začnou viry, které se neustále pokoušejí vniknout do organismu směrem od hlavy, postupovat hlouběji do těla. Mandle tu stojí jako stráž, která se jim postaví do cesty a pustí se s nimi do boje (to je zánět). Když tuto stráž uměle odstraníme (nebo když selže), postupují viry hlouběji dolů a místo zánětu mandlí máme zápal plic. Některý orgán musí nakonec zachytit nepřátele a svést s ním boj a je lepší, když je to méně důležitý orgán.
Tekoucí nos a pocení jsou prostředky očisty organismu, jež je také vnitřní, protože po nemoci se cítíme zřetelně i duševně odlehčení. Člověk může dostat chřipku kvůli dočasnému úbytku životních sil: únavou, nevyspáním, přepracováním, přejídáním. Ale trvalý sklon k zánětům dýchacích cest a oslabená vitalita jsou výsledkem nesprávných duševních návyků. Ty je třeba řešit duševní hygienou, ne vyoperováním mandlí.
Vidím,že chirurgie ve vašich očích není tou královnou medicíny, za jakou se často pokládá.
Klobouk dolů před šikovným chirurgem. Uvědomme si ovšem, že je to ta nejdrastičtější a nejhrubší forma zasahování. Jestliže je potřebná, tak žel protože jsme nedokázali nemoci předejít inteligentnější cestou.
Fyzický zásah je skutečně přiměřený tam, kde je fyzická příčina nemoci. Jenže současná medicína věří, že vše, i psychika, má jen fyzickou příčinu. Představte si, že psychiatři „léčí“ některé neurózy tak, že elektrickým proudem spálí a zničí určitou oblast mozku. Potom s ní už nejsou problémy. Zúčastnil jsem se takových operací, protože jsem vyvíjel počítačový program, který z tvaru lebky počítá polohu různých struktur uvnitř mozku. Jakou užitečnou funkci ta část mozku měla, to nikdo neuměl říci.
Nebo se duševně nemocným dají léky, které je zbaví nejen duševního problému, ale také duševního života vůbec a zdegradují je na vegetativní úroveň rostlinného bytí. To je jako kdybyste přišli do servisu s rozladěnými brzdami a automechanik by vás „zbavil problému“ tak, že by vám zešrotoval celé auto. Pravdaže nemůžete nabourat, ale nemůžete už ani jezdit.
Alopatie podle vašeho názoru nikdy nemůže definitivně vyléčit?
Nemůže, protože alopatie musí vždy způsobit nějaké vedlejší účinky. Některý životní proces v těle vypadl z rovnováhy a tvoří nesprávné látky. Homeopatie usiluje o to, aby tento proces uvedla zpět na pravou míru a obnovila zdraví. Alopatie tento nemocný proces ponechává v činnosti, ale snaží se jeho látkový produkt vyvážit nějakou protikladnou látkou, kterou začne dodávat do těla. Nemocný proces tak neustále něco vytváří a zvnějšku to musíme ustavičně přetláčet podáváním nějakých účinných látek. Dosáhneme tím dočasnou rovnováhu za cenu trvalé závislosti na lécích a za cenu toho, že část naší vitality bude někde v hlubinách organismu pohlcována a vázaná ustavičným konfliktem a prací. Cizorodá látka zatěžuje některý jiný, do té doby zdravý orgánový systém, dokud se ten buď neoslabí nebo neselže. A to je třeba potom vyvážit dalším, novým zásahem. Farmaceutické firmy dnes už při vývoji léků vyvíjejí zároveň další léky na nemoci, které ty první léky způsobují.
Alopatie neobnovuje zdraví, ale zakrývá chorobu tím, že přesune zátěž na jiný orgán. Medicínští specialisté si tak připisují částečné úspěchy, ale pacient putuje od jednoho k druhému a nikdy není zdravý. Vznikají kaskádovitě nemocní pacienti, kteří se léčí z řetězových následků předchozího léčení, co už dávno překrylo prapůvodní zdravotní problém.
Dejme tomu cytostatika: zpomalí nejen růst nádoru, ale oberou o vitalitu celého člověka (vypadávání vlasů a obočí je toho vnějším příznakem). Nebo viagra: mužská potence není problém. Jen cévy se při tom dostanou na pokraj infarktu.
Jste tedy zastáncem homeopatie? Je ona ideálním příkladem celostní medicíny?
Jedním z výsledků Angelologie je také zjištění, že k přelomovým obdobím v medicíně dochází každých 500 roků, v obdobích archanděla Rafaela. Rafael, Merkur, je tradičním patronem lékařství a nejinspirovanější lékaři se objevují pod jeho křídly: ať už jsou to patriarchové západní medicíny jako Hippokrates, Galenos, Avicenna, čínští či indičtí velikáni jako Sušruta a Čaraka. Pouze v naposledy uplynulém rafaelském období, v 18. století, jako by hvězdy první velikosti chyběly. Aspoň kroniky medicíny to tak vidí. Podle mě tím géniem, kterého inspiroval Rafael, byl Samuel Hahnemann. Domnívám se, že jeho homeopatie je to zásadně nové, co se nakonec ukáže jako významnější než to ostatní, co po něm objevilo 19. a 20. století,
V 18. století se lidé stávali vitalisty; podvědomě tušili, že za tímto fyzickým tělem je činná životní síla, vis vitalis, která to všechno oživuje a uvádí do pohybu. To byla Rafaelova inspirace.
Takže Rafael je inspirátorem toho, co nazýváte medicínou druhého stupně?
Ano, je to medicína, pro níž v centru pozornosti nestojí fyzické, ale éterické tělo. Homeopatie a akupunktura nezasahují do látkových procesů v těle; ale snaží se povzbudit vlastní ozdravné síly v životním těle a ty si potom ve fyzickém těle udělají pořádek samy. Také klasická Hippokratova koncepce čtyř temperamentů a čtyř šťáv (chole, melanchole, sanguis a flegma) hovoří o čtyřech druzích éteru v životním těle. Fyzickým lékařům proto nic neříká. Zařadili bychom sem i léčení rukama, magnetizování, vodoléčbu, čerpání životních sil z přírody apod. Když se naučíme naslouchat jemnějším signálům a pocitům v našem nitru, můžeme zachytit každou začínající nemoc ještě na úrovni éterického těla a léčit ji jemnějšími prostředky ještě dříve, než se projeví fyzicky.
Je možné, aby na někoho homeopatie účinkovala víc a na jiného méně nebo vůbec ne?
Podle mě je to možné a zdá se mi, že to může mít tuto příčinu: člověk, který nežije jenom hmotně, ale i duchovně, má část éterického těla odpoutanou od fyzického a celé jeho éterické tělo je pohyblivější, živější. Lépe reaguje na homeopatii, která je v podstatě jen éterickou informací. Materialista žije tak, že celé jeho éterické tělo je přikované k fyzickým orgánům. Nemá kvůli tomu žádné nadsmyslové zkušenosti a právě proto je přesvědčený materialista. Jeho éterické tělo je příliš ztuhlé, zkrystalizované a méně přístupné jemným vlivům.
Skeptiky asi toto vysvětlení rozesměje. Neboť vlastně tvrdím, že jejich skepticismus je sice výsledkem skutečného neúčinkování homeopatického léku, ale že si za tuto neúčinnost mohou sami.
Podle vás však ani éterická medicína nestačí na to, aby člověka úplně uzdravila. Proč?
Kdyby člověk nebyl ničím víc než rostlinou, která má jen éterické tělo, kdyby byl živý, ale neměl duši – tehdy by takováto medicína stačila. Člověk a zvířata mají však i takzvané astrální tělo, tělo emocí. Je zřejmé, že každé citové pohnutí, každé prožívání okamžitě zasahuje životní procesy. Zorničky se nám rozšíří nadšením či zúží strachem, rozbuší se nám srdce, zatají dech, zčervenáme, zbledneme… Každému citovému hnutí v duši odpovídá nějaký životní proces v těle. Není emoce, při níž by se okamžitě v těle nezačaly syntetizovat odpovídající látky a vše by nezačalo proudit jiným směrem.
Podívejme se, co udělá v těle takové citové vzrušení. Při romantické, duševní lásce se nevinné uhlovodíky jako cukr začnou měnit nejprve na srdeční glykozidy a jiné aromatické látky. Společně s tím, jak proniká astrální tělo hlouběji do fyzického a vášně hrubnou, tvoří se postupně katecholamíny, steroidy, alkaloidy. Čím dále tím prudší jedy. Jako funkce duševního života se tyto jedy v rozumné míře tvoří stále a tělo je přirozeně odbourává. Ale prudkými vášněmi se můžeme doslova otrávit.
To je ta třetí rovina. Meridiány, životní dráhy nikdy nebudou harmonické, když je z harmonie bude vyrušovat bouřlivý duševní život a věčně zraněná duše. Znovu a znovu potom musíme chodit čerpat novou energii z přírody nebo u oblíbeného magnetizéra; ale tak jen okrádáme jiné bytosti o životní sílu, kterou vzápětí egoisticky vyplýtváme.
Duševní pokoj a harmonie jsou předpokladem zdraví a vitality. K medicíně třetího stupně patří vše, co léčí duši: psychoterapie, muzikoterapie, arteterapie, modlitba, meditace.
Musíme se naučit brát duševní procesy vážně a pokládat je za stejně reálné jako ty fyzické. Vedle koloběhu fyzických látek existuje i koloběh duševních látek. Jako žije tělo na zemi obklopené přírodou, žije duše v jemnohmotných světech obklopená kosmickými bytostmi, dobrými i zlými. Existuje výměna plynů, dýchání, ale existuje i duševní dýchání, a tím je modlitba. Není vůbec jedno, co do sebe duše přijímá, čím se živí, či jsou to čisté nebo nečisté představy, protože v těle se podle toho tvoří prospěšné nebo škodlivé látky. Máme trávení, ale máme i duševní trávení – myšlenkovou analýzu a třídění. Štěpné procesy na střevní stěně přímo závisí na této schopnosti myšlenkové analýzy, protože obojí je konáno jednou a toutéž silou. Nedokázali jste něco strávit, zhltnout? Manželovu nevěru? Kdy to bylo? Nemáte právě od té doby vřed na dvanácterníku?
K této intimní spjatosti emocí s nemocemi se ještě vrátím a bude mě zajímat váš výklad typických chorob současnosti. Dopovězme však nejprve další, hlubší úrovně příčin nemocí, jak je vidíte vy. Co může přivést citový život člověka do souladu?
Člověk se citově nezharmonizuje nikdy, dokud nesprávně myslí. Jestliže jste přesvědčeni, že život je hloupý a vítězí v něm zlo, že se věci okolo vás dějí nesmyslně, absurdně, že vám nespravedlivě ublížili, ukřivdili, urazili vás – tak si nemůžete zachovat buddhovský klid. Mohou vám sugerovat příjemné duševní stavy, šťastnou zelenou louku, sladké růžové zahrady, pozitivitu, všelásku – to vše vás jen ještě více rozčílí, neboť to nic nemění na problému, který máte.
Zvíře nemá vyšší bytostný článek, než je astrální tělo, a tak se dá ovládat citovými sugescemi. Nemá mentální tělo, myšlení, životní cíle, smysl pro spravedlnost, čest. Ale člověk je má; a zbavit se jej by znamenalo přestat být člověkem. Viktor Frankel založil svůj psychologický směr na tom, že osobitostí člověka je vůle k smysluplnosti. Zapůsobilo na něj, že ti vězni v koncentračních táborech, co neměli smysl života, onemocněli a umírali dříve než ti, kteří jej měli. Člověk není zvíře. Kdybyste ho zavřeli do nejzdravějšího a nejharmoničtějšího prostředí zabezpečeného vším potřebným, onemocněl by a umřel – zdánlivě bez příčiny. Příčinou by byl chybějící smysl.
Toto je čtvrtá – mentální rovina. Medicína čtvrtého stupně, to je kognitivní terapie nebo filozofie. Většinou se už ani medicínou nenazývá. Je to otázka správného světonázoru.
Například odpuštění: není možné skutečně odpustit, dokud jste přesvědčeni, že vám bylo vážně ublíženo celkem nesmyslně, náhodou nebo nespravedlivě. Ať si takový člověk mluví co chce, v hloubce duše neodpustil. S něčím takovým se totiž nelze smířit. Až když začnete chápat logos světa, jeho cíl a zákony v širších souvislostech; až když si uvědomíte, jak jste si danou situaci přivodili a v čem byla spravedlivá a moudrá z hlediska budoucnosti – jen tak se útrpná křivda promění na pravé poznání a na něco konstruktivního, co vás posilní. Dávat najevo svatouškovsky, že odpouštíme podle přikázání, ale při tom se na dně duše usazuje trpkost vůči bližním, to je pokrytectví. Anebo si pochvalovat křivdu, jako by trpět bylo samo o sobě ctností, neboť tím „odčiňujeme“ domnělé minulé životy. Takovým způsobem právě nic neodčiňujeme, když nechceme pochopit, proč trpíme, a budeme trpět donekonečna. Každý cit a každá bolest v sobě nesou tajemství, klíč, poznání, které je jejich konečným rozluštěním a vysvobozením.
Dalo by se říci, že nejhlubším kořenem zdraví je správné myšlení?
Téměř. Já se vlastně pokládám za takového léčitele, který léčí nemoci mysli – nepravdy, omyly, chybné ideje. Každý sice může mít svůj názor, ale tyto „názory“ dohánějí jednotlivce a celé společnosti k zoufalství, do bezvýchodných situací. Všimněte si, jak je svět plný mentálních pokřivenin; falešných filozofií, náboženských a politických ideologií. A že se nedají odstranit racionální argumentací. Lidé se jich drží a jsou hluší a slepí vůči důkazům jasným jako den.
Co se skrývá za takovými názory, jichž se drží celé národy nebo sociální skupiny a navzájem se utvrzují v jejich pravdivosti? Co dělá z naší mysli křivé zrcadlo? Každý takový zkreslený názor začal morálním rozhodnutím, jež nebylo úplně čisté. Člověk není dost statečný a nezištný na to, aby snesl nějakou (celou) pravdu a tento postoj zapadl časem do nevědomí jako automatismus zkreslující myšlení.
To je pátá a poslední rovina, nejhlubší kořen chorob a osudu – morální postoj, vůle a charakter člověka. Lékařem na této rovině je kněz, světec, hrdina ducha, který jde příkladem. Tady jsme na samém vrcholku lidské duše, v nejniternější svatyni, kde se jí zjevuje Duch a kde koná rozhodnutí: ano – ne. Tady si člověk kuje svůj osud; tady pramení síly, které se zvolna zhušťují, padají, až na něj nakonec dolehnou jako železné obruče. Zištné rozhodnutí vleče s sebou ztotožnění se se zkresleným názorem; dále rozbouření emocí; zablokovaní životních proudů; a nakonec selhání fyzického orgánu. Etikoterapie je korunou medicíny. Zasahuje prapříčinu, je to prevence, které se nic nevyrovná.
Mají všechny nemoci morální příčinu, nebo jenom některé?
Všechny, i taková zlomenina nohy. Vnější příčina je sice mechanická, ale vnitřní příčinou je například křehnutí kostí při osteoporóze. Učme se myslet tak, že všechny nemoci, vše, co existuje, má v sobě těchto pět rovin a pět druhů příčin současně. Není dobré upnout se jen na jednu z nich a ostatní popírat. Kriminalista například nemůže ukončit vyšetřování vraždy tím, že příčinou zabití byl „nůž“. To by nás neuspokojilo. Musí odhalit nenávist jako motiv, který vedl ruku s nožem. Za každou fyzickou příčinou je duševní příčina. A ta je pro nás ta zajímavější, protože je v naší moci ji víc ovlivnit.
Mám dojem, že se tím dostáváme velmi blízko ke staré představě, že nemoc je boží trest. Máme se dívat na všechny nemocné jako na hříšníky?
Pozor, vždyť právě lidé, kteří jsou citlivější a mají větší smysl pro mravní odpovědnost, onemocní ze situací, v jakých si jiní nedělají těžkou hlavu. Hřích není něco, co by bylo paušálně stejné pro všechny lidi. Stejný čin nebo nečin u jednoho může být hříchem a u druhého ne. Každý dostal jiné dary, každý má jinou životní úlohu. Jestliže dělá to co druzí, ale ne to, co má dělat on, směřuje do nesnází. Někdo dostal více talentů, a když jich nechá polovinu ležet ladem, hřeší. Jiný dostal menší úlohu a méně schopností, a když ji splní, je v souladu sám se sebou. Geniálně nadanou a vyspělou osobnost mohou právě její talenty a schopnosti spálit, když je nedokáže nebo nemůže realizovat. Protože on (na rozdíl od ostatních) pociťuje zevnitř imperativ něco uskutečnit, co celou jeho bytost uvádí do konfliktního napětí. Hřích je rozdíl mezi naším životním posláním a tím, co skutečně děláme. Špatně využité nebo nevyužité dary se obracejí proti nám, obtěžkávají duši karmou a oddělují nás od Boha.
To vypadá, jako by ti svědomitější byli na tom hůře.
Mají těžší úlohu, ale také k tomu přiměřené schopnosti, takže je to spravedlivé. Neboť menší úloha může být pro slabší duši stejně těžká. A kdo z nás by chtěl být zaostalejší a duchovně chudší jen proto, aby byl zdravější?
Když nějaký čestný a nadaný člověk nemůže žít v souladu se svým nitrem, nemusí být vinen jen on sám, ale také celá společnost.
No, vidíte. Představte si například člověka, který cítí, že má nějaký duševní dar a úlohu. Ale společnost to finančně nedoceňuje. Buď vezme jinou práci, za níž dostane peníze, ale bude se cítit nenaplněný a pomalu umírá zaživa. Anebo se rozhodne být věrný sám sobě, tím vyřeší jeden konflikt, ale nebude mít peníze a proviní se jako otec rodiny. Nebo: čestný člověk v totalitním či zkorumpovaném zřízení.
Když se dva lidé navenek nacházejí ve stejné situaci, jsou ve skutečnosti každý v celkem jiné situaci, protože jejich vyšší já je vůči okolnostem v jiném poměru. Každá ztráta duševní rovnováhy je sice chybou, ale někdo je v tak náročné životní situaci, že mu to prostě nebudete vyčítat. Dva lidé onemocní stejnou chorobou za velmi různých okolností a nemůžeme je hodnotit stejně. Mnoho nemocí je ze vztahů. Právě proto nemůžeme člověku jednoduše říci: Jsi nemocný? Sám jsi vinen, je to tvoje zlá karma! Neboť na vině můžeme být v té chvíli právě my.
Nebylo by moudřejší raději polevit v životních cílech, pokud nejsou reálné, než onemocnět?
Kdyby to bylo tak jednoduché! Životní téma si člověk zvolil ve spolupráci s duchovními bytostmi už před narozením. Při narození je už celý psychofyzický organismus nastavený určitým způsobem a je pozdě měnit směr. Začátkem puberty potom přijde ten důležitý okamžik, kdy se mladému člověku začnou z nitra vynořovat ideály. Anděl mu tehdy zjeví jeho životní úlohu v symbolicko-obrazné podobě. Tu by měl člověk dále rozvíjet až k vědomému uskutečnění. Přímočarý vývoj však nastane jen zřídka.
Většina lidí žel udělá právě to, co navrhujete. Vzdají se ideálů a přizpůsobí se světu. Zasypou hlas svědomí, aby jim nic nevyčítal. Ve školách totiž naše děti učíme, že svědomí neexistuje, že jsou to jen vzorce chování získané výchovou, podmíněné dobově a místě, takže jedno svědomí lze vyměnit za jiné, když je třeba. A to je ten tragický omyl, od něhož se odvíjejí nemoci. Anděl nepřestane existovat proto, že na něj někdo přestane myslet. Dál vlévá do astrálního těla člověka síly, které zapadají do podvědomí, když je odmítá přijmout a zpracovat na vědomé úrovni. Klesají hlouběji do těla, odkud se potom vynořují jako z křivého zrcadla zkarikované v podobě pudů, neovladatelného nutkání. Ze sil, které se mohly stát ctnostmi, se stávají neřesti – karikatury těchto ctností. V konečném stádiu se somatizují do diagnózy, která je zhmotněným symbolem nesplněné životní úlohy. Proto je i modlitba v nejhlubším slova smyslu uzdravujícím procesem.
Převeďme to opět do konkrétní roviny.
Příklad: někdo má potenciál pro mystický život (řekněme jako malý sv. František nebo sv. Terezie). Ale nerozvine ho. Ve společnosti a v našem vzdělávacím systému není pro mystiku místo (mládež tohoto typu utíká ze školních lavic za školu). V dětství mu tedy může chybět dospělý vzor, který by tyto síly dokázal konstruktivně zušlechtit, a v dospělosti silná vůle k sebevýchově. Možná ani neví, co měl uskutečnit. Co myslíte, že se s takovým člověkem stane? Domníváte se, že se jen tak bez následků může „vzdát mystiky“? Místo ní se bude cítit neobyčejně přitahován erotikou; bude jí fascinován a to mu podkope zdraví i charakter.
Proč právě erotikou?
Bude v ní hledat mystickou extázi; ovšem způsobem, kterým ji nikdy nedosáhne. Hle, máme dnes bezbožnou dobu. Kam se všechna lidská zbožnost poděla? V pornografii se točí bilióny dolarů. A systémovou příčinou tohoto neduhu je vzdělávací systém, který popírá ducha.
Tvrdíte vlastně, že nemoc je symbolicky zhmotněná vina – a přece ji nemáme chápat jako boží trest?
Nemoc je především zákonitým důsledkem v soukolí duchovních zákonů. Co v duchu zaséváme, to nám v hmotě dozrává v plody a to musíme sklidit. Stvořitel tyto zákony takto nestanovil proto, aby se nám pomstil; je to proces učení. Hmotná rovina je oporou pro nevyzrálé vědomí, pracovní pole, na němž si uvědomujeme sami sebe
Strážný anděl je jako rodičovská bytost, v jehož náručí se rodí naše vyšší já a která ho chrání, dokud se neosamostatní. Usměrňuje nás, ale ne vždy nasloucháme. Nemoci a neštěstí jsou pokusy andělů o komunikaci. Je to poslední prostředek u lidí, kteří ohluchli pro všechny jiné roviny mimo hrubohmotnou. Nebesa dopouštějí zlo, které nás může zachránit před ještě větším zlem. Možná se zeptáte, co už může být větší zlo než nemoc, která skončí smrtí těla? Větším zlem by byla duchovní smrt. Běžný člověk má sklon dívat se na vše z hlediska svého malého já, aby mu bylo „dobře“ tady a teď. Duchovní bytosti se na svět dívají z jiné, věčné perspektivy. Z hlediska vývoje vědomí. Mají za úlohu konat to, co je pro nás opravdu dobré, ne plnit naše přání.
Opakuji: karma není trest, karma je milost. Je to berla pro slabou duši, zábradlí nad propastí. Je to šance obrátit se. Nemoc nám totiž hmatatelně předvádí, co nechápeme. Jen se musíme naučit její symbolické řeči. Je to pokus o komunikaci, tedy inteligentní proces. Máme mu porozumět, ne jej umlčet.
Lékař by měl tedy raději odmítnout pomoc pacientovi, dokud nepochopí příčinu své nemoci? Co se stane, když odstraní symptomy, a příčina zůstane nedotčená? Není to lepší jako nic?
Nepomoci – to by bylo přehnané. Když vám dovezou akutní případ, nezačnete mu namísto pomoci v té chvíli kázat o morálce. Nejprve ho uzdravíte. Ale pozor – jestli jste tím pacientovi prospěli nebo ne, to závisí na jeho následném postoji. Zasáhli jste do jeho života tak, že jste odstranili zdvihnutý prst, který varoval: změň se! Jestliže má vůli, tak uzdravením dostal druhou šanci a čas změnit se, takže se nemoc nemusí opakovat. Ale pokud jste ho uzdravili jen proto, aby mohl nerušeně holdovat stejným chybám jako předtím – je mu to ke škodě. Oddálili jste tím jen osud, který ho jednou musí zastihnout v ještě horší podobě; promarnili jste čas, podpořili jste ho v tom, aby hlouběji propadl svým zlozvykům.
Nemoc donutila pacienta zastavit se a zamyslet, duše zpokorněla, stala se přístupnější – a to by měl lékař využít, aby pacientovi vstoupil do svědomí. Probrat s ním širší souvislosti nemoci s jeho životem a jeho vlastní odpovědnost. Řekl bych, že z dlouhodobého hlediska lékař skutečně pomáhá jen natolik, nakolik je zároveň knězem. Nebo kolik je v jeho práci lidského přístupu vedle technické kvalifikace.
Celková nemocnost lidstva je nakonec daná jeho morálně-duchovním stavem a ničím jiným. Vše ostatní je technický trik, dočasné oddalování nebo přemísťování problémů z místa na místo. Když zlo nevytrhneme i s jeho duchovními kořeny, vytryskne v jiné podobě s dvojnásobnou silou (jako hydra, které za každou useknutou hlavu narostly dvě nové, dokud Héraklés nepoužil oheň).
Vraťme se k symbolické řeči nemoci. Jak jí můžeme porozumět? Je to zřejmě ten nejplodnější bod praxe.
K tomu se právě musíme učit poznávat anděly; získat schopnost tvořit jasné duchovní a morální pojmy. Jinak nepřijdete na to, co vám chce nemoc říci, čeho je symbolem. Nemoci jsou něco jako hmotné stíny, negativní otisky vyšších bytostí, s nimiž máme narušené spojení. Poznání těchto bytostí obnovuje spojení, osvobozuje, uzdravuje. Nemám ovšem na mysli jen intelektuální poznání, ale poznání, které zasahuje celého člověka.
Konkrétně. Sklerotické nemoci jsou typické pro stáří. Jak a k jaké duchovní bytosti se vztahují?
Je to nepochopení Orifiela, archanděla Saturna. Tento archanděl se k nám blíží v posledních desetiletích života a připravuje nás na překročení prahu do duchovního světa. Duchovně nás obdarovává silou, která se v přírodě zrcadlí jako semenotvorný proces, dřevnatění, krystalizace. Člověk má na konci života vydestilovat z celoživotní zkušenosti trvalé principy, jakýsi extrakt moudrosti, který vzniká procesem podobným kondenzaci krystalů. Jako je semeno jedinou částí rostliny, která přežije do následujícího roku, přejde tento extrakt prahem smrti do dalších životů.
Orifiel nás už vnitřně odpoutává od tohoto světa a obrací do nitra, k nepomíjivému duchovnímu světu. Nepřipravenost nebo neochota člověka vnitřně se podílet na tomto procesu se projeví jen jako zkostnatění, ztuhnutí duše a těla. V těle se Orifiel projevuje normálně tvorbou kostí, a kostra je to jediné z těla, co přežije smrt, ale to je dost groteskní náhrada za nesmrtelnost. Lékař proti tomuto zkostnatění působí tím, že vám například po menopauze předepíše pohlavní hormony, aby vám prodloužil mládí. V těle mladíka ale nikdy nemůžeme projít určitými duchovními zážitky a pochopit dimenze, které se otvírají až ve stáří. Co tu chybí ve skutečnosti, je schopnost kontemplativního života. Člověk má potom náběh měnit se v želvu.
Jak to myslíte, v želvu?
Na zkostnatělého introverta. Nemyslím to jen jako obrazné přirovnání. Želvy skutečně vznikly tímto způsobem.
Archanděl Orifiel byl duchem času okolo roku 1600 a tehdy se po Evropě rozšířila tzv. španělská móda. Šaty byly vytvarované do úplně zkostnatělých, neohebných geometrických tvarů, vyztužené dráty a kosticemi. Někdy i vykládané kameny. Téměř se v nich nedalo pohnout, ale to se právě lidem zamlouvalo, neboť málo pohybu dodávalo člověku auru důstojnosti, vznešenosti a moci. A tím byli tehdy všichni posedlí: autoritou, hierarchií, pořádkem – vznikal absolutismus.
V evoluci Země bylo takové období, kdy Orifiel nepůsobil jen několik desetiletí, ale několik desítek miliónů let. Zvířata se začala zpomalovat, rohovatět, ztěžkly jim kosti. Vznikala těžkotonážní pancéřová monstra, něco mezi živým tvorem a kamenem. Z těch dob přežila želva. V dobách absolutismu se tato bytost vrátila a pokoušela nás duševně. Projevilo se to jen v různých kulturních prvcích, například kamennou módou. Kdybyste prozkoumali kostry z této doby, určitě byste našli zvýšený výskyt sklerotických onemocnění.
Archandělé snad lidi nepokoušejí, kdo tedy?
Andělé inspirují a démoni pokoušejí, svádějí. Každý archanděl má protihráče, odpůrce. Sedm archandělů je inspirátory sedmi kardinálních ctností; ale je tu i sedm arcidémonů, kteří svádějí k sedmi smrtelným hříchům. Bytost, o níž jsem hovořil, kdysi nazývali Leviathan. Kdo se jí podívá do očí, zkamení.
Zabýváte se tedy i démonologií? Jak doslova se dají brát staré báje o démonech?
Démonologie je ezoterická patologie. Staří Babylóňané rozeznávali množství různých démonů, kteří způsobovali nemoci. Například démoni utukku napadali krk, démoni ekimmu břicho apod. Nebyla to spekulace, ale jasnovidné pozorování. I když nejste jasnovidec, můžete to pozorovat ve snu. Když uděláme něco nesprávného, začnou se v okolí příslušného orgánu shlukovat energo-informační útvary, jež zvolna houstnou a formují se do jakýchsi fantasticko-zvířecích podob. Ve snu proto můžeme vidět temnou energii v okolí příslušného orgánu dávno předtím, než tento orgán začne bolet a dělat problémy. Zdá se vám například, že se vám na tom místě k tělu přisála nějaká příšera.
Medicína minulosti, to je démonologie; a podle mě je to i medicína budoucnosti. Novověký člověk už nemá jasnovidné schopnosti starého Babylóňana a démony nevidí. Místo toho začal pitvat lidské tělo a zjistil tu různé organické poruchy, patologii buněk a objevil choroboplodné zárodky. Opojení úspěchy hmotné medicíny jsme se začali posmívat šamanovi, který vyhání zlého ducha. Proč? Vždyť oboje se navzájem nevylučuje, jen se doplňuje.
Infekční nemoci ale mají očividnou fyzickou příčinu – nákazu bacilem, či ne?
Dobře, je však nákaza bacilem příčinou, nebo naopak následkem nemoci? Proč se jeden nakazí, a druhý ne? Bakterie jsou stále všude, jenže množit se začnou jen v určitém prostředí. Choroboplodné zárodky jsou něco jako vtělení démonů, jejich fyzičtí nositelé. Každému z nich se dobře daří jen v určitém energo-informačním prostředí, v určité auře. Člověk se nejprve nakazí v duši určitými neřestmi, a až potom bacilem. Nákaza jen zviditelňuje stav organismu, který byl už předtím vychýlený ze zdravé rovnováhy.
Největší pandemií v dějinách byla černá smrt ve 14. století. V průběhu několika roků zahynula třetina Evropy. Co si myslíte, proč byla morová bakterie právě tehdy tak virulentní? Yersinia pestis je vtělení démona, kterého jméno dnes už upadlo v zapomenutí. Asmodeus, démon zuřivé nenávisti. Duch doby ho ve 14. století vyvolal z propasti a on stáhl třetinu lidí do jednoho ze smrtelných hříchů – hněvu. Lidé 14.století se stali příliš choleričtí, agresivní, bojovní. Začali jíst podstatně více masa. Oblékali se nejraději do červené barvy a útočně zaostřených, špičatých forem v podobě plamenů a rohů. Ti lidé se chtěli odít ohněm, tak jako o 250 let později jejich pravnuci kamením. V oblečení zviditelnili svoji auru. Pod vlivem tohoto démona se už koncem druhohor vyvinuli ti nejdravější masožravci, jací kdy chodili po zemi. I lidé ve 14. století jako by se chtěli změnit v šelmy.
Když Koch objevil původce tuberkulózy, muselo se mu zdát všechno jasné. Fyzickou příčinu nemoci měl před sebou v mikroskopu – byl to bacil, nikoli zlý duch. Kdo se jím nakazil, onemocněl. A kde se bacil podařilo usmrtit streptomycínem, nemoc zmizela.
Zní to přesvědčivě a logicky, že? Hlavně když se naše uvažování pohybuje už jen v zaběhnutých kolejích materialistického stereotypu. Nechám si jméno toho démona pro sebe, ale je to bytost, která vykouzlí před vnitřním zrakem člověka takovou krásu, až se mu odnechce žít tady na zemi. Zamiluje se do jiného světa. Tento duševní stav nemocného předchází dnu nákazy.
Zkuste přemýšlet. Proč byla tuberkulóza takovou hrozbou právě začátkem 19. století? Před koncem 18. století o ní není slyšet. A ustoupila dávno před objevením streptomycínu v roce 1944.
Jedním z postrachů současnosti se stala rakovina. Jak vidíte tuto nemoc?
Všimněte si, že srdce nemá rakovinu (je tak řídká, že jste o ní určitě neslyšela). A také protiklad mezi horečnatými nemocemi a karcinomem. Rakovina je takříkajíc „studená“ nemoc. Vzniká tam, kde se naše já (duchovní jiskra) oddělilo od procesů v životním těle a ty se dostanou mimo kontrolu. Je to forma rezignace. Nějaká těžká okolnost, kterou člověk nepřekonal, jej vnitřně zlomila; a jeho já se stáhlo, neprotepluje už více tu oblast života svým duchovním teplem, vroucností. Člověk tam žije dál nezúčastněně, „normopaticky“, konvenčně; a ztratil víru, že je v jeho moci tu situaci spoluvytvářet, měnit.
Na onkologii v Bratislavě zkoušeli léčit rakovinu tak, že pacienty dávali do „pece“ – přehřívali je. Pomohlo to na chvíli, ale jinak to bylo zbytečné. Nádor se vždy obnovil. Nestačí na to vnější teplo, které vyprchá. Teplo musí přijít z našeho vlastního nitra. Berme si příklad z ptáků. Mají neustále vysokou teplotu (40° C). Jsou stále nadšení, zamilovaní, vroucní. A nemají rakovinu.
Na čem závisí, který orgán je zasažen?
Závisí to na oblasti života, v které jsme rezignovali. Frustrace rodinného života – to je rakovina prsu. Nadprůměrně častá je u řádových sester.
Znamená to, že řehole není vhodné povolání pro ženu?
To ne, ale tyto řeholnice možná nebyly dost upřímné k sobě samým a v hloubce duše se nevzdaly touhy po rodině.
Měl jsem dobrého přítele, spolužáka. Základní vojenskou službu jsme absolvovali ještě za socialismu. A jeho to jaksi víc vzalo, když ho šikanovali. Úporně se soustředil na myšlenku, že musí „zničit své nepřátele“. Ale cítil se bezmocný, bez možnosti bránit se. A v tom okamžiku, když se duch vzdal, neviděl perspektivu, se ta úporná myšlenka somatizovala – začaly se mu chorobně množit bílé krvinky. Ty totiž v těle „ničí nepřátele“. Zemřel na Hodgkinovu chorobu, rakovinu krve.
Uměl byste takto rozebrat i duchovní pozadí AIDS?
V mojí knize – Angelologii dějin – jsem AIDS věnoval celou kapitolu. Z těch sedmi démonů je to ten nejnebezpečnější, i když smrtelný hřích, který se mu připisuje, zní nevinně – lenost. Tím se nedejme zmýlit, je to špatný překlad. V latině acidia znamená duchovní stav, při kterém jde o něco podstatně horšího než jen o nějakou touhu po pohodlí. Tento démon se začal projevovat u ojedinělých osobností od konce 19. století, ale až v 70-tých letech 20. století vtrhl do hlavního proudu společnosti. Hnutí s ním spojené schválně zamlčím a necháme to čtenáři za domácí úkol. Abychom jej neobrali o dobrodružství objevování a neuspávali jeho ducha hotovými a lehko získanými informacemi.
V prvním vydání vaší knihy jste naznačil i možný směr při hledání léku na AIDS.
Vyslovil jsem předpoklad, že při léčení AIDS by nám mohla pomoci nějaká sluneční rostlina. To se potvrdilo ještě v doslovnějším smyslu, než jsem čekal: je to slunečnice. Přišlo se na to, že slunečnice vytvářejí látku zvanou DCQA, která je v poslední době největší nadějí vědců v boji s touto nemocí.
Existují nevyléčitelné nemoci?
Pro hmotnou medicínu jsou všechny nemoci nevyléčitelné. A pro duchovní medicínu nevyléčitelných nemocí není. Alespoň z principu, jestliže ještě ne v praxi.
Některé nemoci se nám jeví jako nevyléčitelné, protože mají téměř stoprocentní úmrtnost. Každý na ně zemře. Ale stává se i to, že tato nemoc najednou zmizí a nikdo neví proč. Jako sofiologovi mi z mých poznatků vyplývá radikální závěr: nemoci jsou duševní zlozvyky, zhmotněné sugesce.
Tak by nám stačilo jen změnit myšlení nebo se duševně přeladit – a uzdravíme se!
Jen? Udělejte to! Připadá vám fyzická hmota jako něco trvalé, pevné, skutečné, co klade jistý odpor – a duše jen jako něco prchavé, slabé, křehké? Lidstvo mílovými kroky dobývá hmotnou přírodu a tvář Země mění podobu v průběhu desetiletí. A co naše duševní přirozenost? Zlozvyky, které tu byly už za starých Římanů a Egypťanů, jsou tu stále. Zdá se, že od samého začátku dějin jsme s nimi ani nepohnuli. Člověk raději srovná hory se zemí a spojí moře kanály, než aby si tiše sedl a změnil nějaký svůj duševní sklon. Co když je nevyléčitelnost nemoci založená jen na tom, že pacient potřebnou duševní změnu prostě neudělá?
Doporučujete tedy ovládaní podvědomí, pozitivní myšlení, Silvovu metodu nebo Mulfordův systém jako terapii?
Ne.
Proč ne?
Vždyť už by to mělo být jasné. Všechny tyto autosugestivní metody jsou založené na nebezpečné polopravdě. Jejich kladnou stránkou je to, že upozorňují na nesmírnou moc představivosti a podvědomí. To je ta pravdivá polovina.
A ta nepravdivá? V čem je to nebezpečné?
Nebezpečné je to, že v tolika kursech učí lidi určitou magickou techniku vytrženou z celistvého a pravdivého obrazu o vesmíru. Ti lidé si snad myslí, že jsou sami bohové-stvořitelé a nad nimi a vedle nich už není nikoho a ničeho. Jako by v duchovním kosmu nebyly žádné zákony, které musí člověk respektovat; žádné vyšší bytosti, pravzory ctností, k nimž si musí vytvořit vztah. Jako by andělé neexistovali nebo tu byli jen proto, aby plnili pochybná přání člověka. Jako by byl člověk v celém vesmíru pouze sám se svou subjektivitou a nebylo dalších bytostí ani dalších lidí. Vše, co těm lidem řeknou, je pouze to, že si mohou přát cokoli – a všechno se zhmotní. Není divu, že takové kursy praskají ve švech. Dva mohou sedět vedle sebe na jednom kurse, mít protichůdné přání a věřit, že se oběma splní. Chybí tu pokora před čímkoli vyšším.
Jakýkoli máte problém, postavíte se před zrcadlo a opakujete si: jsem krásný, zdravý, bohatý. Nezajímají vás příčiny vašeho stavu. Neptáte se, co je správné, zda je to v souladu s nějakou vyšší vůlí – rozkazujete vesmíru.
Ano, dají se tak oddálit i nemoci. Ovšem je to něco jako duševní alopatie, přehlušování reality, šedá magie. Nemoc musí vyústit do poznání, do duchovního růstu. Mělo by se dojít k sebepoznání, lítosti, pokání – a až potom, ve službách očištěného mravního úmyslu – k zapojení mohutných sil představivosti. Jinak se při autosugesci pouze rozpoutávají jedny energetické potenciály proti druhým, jako ve válce čarodějů. Černý mág získává výhody na dluh, a musí se doprošovat ochrany stále horších a horších, mocnějších bytostí, aby ho nedostihl zpětný úder jeho činů.
Uvědomte si prosím tento diametrální rozdíl mezi duchovním léčením a magickým léčením, které postrádá morální podstatu. Magie je umění vládnout nižšími neviditelnými silami, ale jen ve službách ducha se stává prospěšnou, bílou magií.
Moje poslední otázka: zodpovědnost a svoboda ve vztahu k nemocím.
To je důležitý moment. Duchovní medicína uvaluje totiž na člověka zodpovědnost za jeho vlastní onemocnění. Tím mu ale zároveň otevírá bránu svobody. Sám drží v rukou výhybku zdraví a nemoci a může ji otočit uzdravujícím směrem, když chce. Hmotná medicína lichotí člověku tím, že ho zbavuje odpovědnosti. Příčiny nachází mimo něho samého, mimo sféru jeho svobodného rozhodování (dědičnost, prostředí, náhoda). Vyberte si: chcete, aby vám byla do rukou svěřena duchovní moc nad vaším tělem a nést zodpovědnost za svůj stav? Jestliže máte morální vůli k dobru, tak se rozhodnete pro tuto možnost. Nebo si přejete, aby byl váš zdravotní stav závislý na náhodné genetické loterii, na vlivu prostředí a nesouvisel s vaší psychikou? Když nechcete měnit své zlozvyky, dáte přednost této možnosti.
Pozorujte, jak pacient přichází do ordinace se svým tělem – jako do autodílny s pokaženým zařízením, jako by to ani nebyla jeho věc, ale věc odborníka. Jako by jeho tělo nebylo jeho, ale cizí. O příčinách raději nechce vědět. Na to přece platí lékaře, aby mu předepsal nějakou tabletu, aby ho dal do pořádku. Tak jsme si to ulehčili, zbavili se odpovědnosti a za to draze platíme. Toto odcizení tělu a víra, že není naším vlastním výtvorem, to je jakýsi druh hororu či pekla.
Všimněte si, jakou paniku mají například ve Spojených státech ze svého vlastního těla, ze stáří a nemocí. Cítí se totiž jako duše uvězněné ve stroji, jehož chod nemohou ovládat a jsou mu vydáni napospas. Ubohá duše! Je ukřižovaná v těle, svými smysly slasti a bolesti upoutaná ve stroji, který je geneticky a hormonálně naprogramovaný na hrůzostrašné nemoci, jeho chodu nerozumí a neumí jej ovládat. Co když se vám z nepochopitelných příčin přepne nějaký gen, vyloučí nějaký hormon? Možná zítra v návalu zlosti zabijete vlastní děti, nebo vás to v bolestech připoutá na invalidní vozík, nebo vám to vymaže osobnost a zapomenete kým jste. Tomu říkám peklo.
Mám ale pocit, že v těle je leccos, co leží za hranicemi mé svobodné volby, a tím i zodpovědnosti. Například dědičné nemoci.
Jistě. Po narození už nemůžete změnit svůj genom. Při narození dostáváme určitý základ fyzické konstituce, který už zásadně nezměníme žádnou autosugescí, ba ani modlitbou. Právě proto to není tak jednoduché, jak si to představují různé autosugestivní směry, že by člověk pouhým pomyšlením lehce měnil svoje fyzické tělo. Nemáme nad naším fyzickým tělem bezprostřední moc, neovládáme je přímo myšlenkou. Nejsme jeho bezprostřední tvůrci. Jednou to budeme moci, ale lidstvo se tímto směrem teprve vyvíjí. Sochaři fyzického těla jsou zatím jiné duchovní bytosti. Bezprostřední vládu máme jen nad naším myšlenkovým (astrálním) tělem. Co tam vytváříme, vyšší bytosti vetkávají do éterického a nakonec do fyzického těla. Fyzické tělo, které dostáváme při narození, je výsledkem našeho myšlení, cítění a konání v předcházejících životech. Je v tom určitá setrvačnost. Vášně předcházejícího života se v následujícím projeví jako dispozice k slabostem orgánů. Nemůžeme to změnit naráz, ale lepším myšlením si připravujeme lepší budoucí fyzické tělo.
Vím, že tím nepotěším čtenáře, který se ztotožňuje pouze se svojí nynější existencí, o svých minulých existencích neví a budoucí ho nezajímají. Ovšem na druhé straně to zdaleka není až tak špatné, jak nám to předkládá k uvěření moderní genetika.
Především, geny se nekombinují náhodně. Jejich rekombinace je řízená. Lidský duch si sám vybírá alely od otce a matky a utváří si sobě přiměřený, individuální genom. Kdyby se biologové zamysleli povězme nad takovým jednoduchých faktem, že po světových válkách, kdy zahynuly milióny mladých mužů, se rodí více chlapců, pochopili by, že početí není jen slepá náhoda. Takže dědičné dispozice sice už nezměníme, ale nepřicházíme k nim nespravedlivě ani nesmyslně.
Navíc, máme možnost ovlivnit, zda se některý gen zaktivizuje nebo ne. Dispozice se může, ale nemusí projevit. Je v naší moci deaktivovat některé genetické alely. Dokonce je takto deaktivované odevzdat našim potomkům. Mluvím o duševním ovlivnění genetických procesů a o dědičnosti získaných vlastností. Pro něco takového měla biologie před patnácti lety jen velký výsměch, ale nejnovější objevy, jako je metylace DNA a jiné, mi pomalu dávají za pravdu.
Vědci (neprávem) napadají astrologii kvůli fatalismu – a mezitím se sami dopracovali k ještě horšímu fatalismu. Není jedno, zda vám lékař řekne, že vaše choroba je prostě dědičná (tedy polopravdu), nebo se dozvíte i to, že závisí i na vašem duševním životě (tedy celou pravdu). V prvním případě vám totiž jen ruce bezmocně spadnou do klína. Udělá to z vás pasivní, nesvobodnou, ustrašenou existenci doživotně závislou na farmakologických výrobcích a potřebující peníze. I proto se duchovní medicína nehodí pánům tohoto světa.
Shrnul byste duchovní medicínu do jednoho obrazu?
Člověk má ve svém astrálním těle plnost duševních sil, které se učí harmonicky vyvažovat. Převážením některé z těchto sil vznikají v přírodě zvířata a u člověka nemoci. Tím, kdo nám pomáhá udržovat duševní rovnováhu, je Michael-Apollón, archanděl Slunce, léčitel a bojovník proti démonům. Tato sluneční mocnost je inspirátorem etikoterapie a zároveň duchem současnosti. Etikoterapie je proto úlohou doby.
Vedete víkendovou Školu angelologie, kterou absolvovalo už několik set Slováků a několik desítek Rakušanů. Máte žáky i z Čech a Moravy?
Několik, a jsou srdečně vítaní. Zájemci najdou další informace o Angelologii dějin i Škole angelologie na
Děkuji za rozhovor.
Pro Meduňku připravila Jitka Stehlíková. Rozhovor byl publikován na pokračování v letech 2006-07.